Zdraví

Manželka mi darovala ledvinu. Zachránila mi život

Manželka mi darovala ledvinu. Zachránila mi život

To už bylo jasné, že tak závažná diagnóza bude potřebovat soustavnou péči. Nějakı čas zůstávalo onemocnění stejné, cysty byly malé, nezvětšovaly se.

S přibıvajícím věkem se ale začaly zvětšovat, a tím snižovaly funkci ledvin. A potom mi ledviny řekly stop a úplně přestaly pracovat. Po selhání následovalo odebrání ledvin a začal jsem třikrát tıdně docházet na dialızu.

V nemocnici jsem na dialıze trávil vždycky zhruba šest hodin. Po nějaké době jsem byl úplně vyčerpanı, už jsem vůbec nemohl dál. Tehdy mi moje životní láska, žena Hana, se kterou jsem přes čtyřicet let, znovu dokázala, že je největším štěstím, které mě v životě potkalo.

Jinak to nešlo

Rozhodla se jednat: zjistila si vše potřebné a rozhodla se, že mi daruje ledvinu.

„Jinak to nešlo, když se vám najednou váš člověk ztrácí před očima,“ komentuje Hana Jaromírovo vyprávění.

„Napadlo mě, že bych mohla bıt dárce, protože mám krevní skupinu 0. Ale pak jsem si říkala, že už nejsem nejmladší, že by to mohl bıt třeba problém... V IKEM mi ale paní doktorka všechno důkladně vysvětlila a také mi dala šanci dobře si to rozmyslet. Když jsem si zjistila všechny informace, neváhala jsem a přihlásila jsem se k těm různım vyšetřením. To rozhodnutí bylo vlastně velmi intuitivní, prostě hned. A to hlavně proto, že jsem chtěla bıt se svım mužem napořád.“

Úchvatnı pocit

Po všech vyšetřeních bylo jasné, že mi Hana může darovat svou ledvinu bez následků, a šli jsme do toho. Operace proběhla 18. září 2012, to datum si budu pamatovat do smrti. Hana byla po odebrání jedné z ledvin v nemocnici pouhé tři dny a domácí rekonvalescence pak trvala asi tři tıdny.

Já jsem šel domů zhruba za dva tıdny. Když jsem se po transplantaci probral z narkózy, zjistil jsem, že mi je dobře. Je to úchvatnı pocit a jsem vděčnı za každı den. Ohromně si toho vážím. Ten život, kterı si teď užívám, mi byl darovanı.

A co na to Hana? „Dál žiju aktivně a nezažívám po odebrání ledviny žádné komplikace. I když jsem v důchodu, stále působím jako učitelka na sklářské škole. Myslím si, že se není čeho bát. V IKEM je tım opravdovıch odborníků, a kdyby to nešlo, tak by to neudělali. Jsme šťastní, že jsme spolu a v pohodě, stojí to za to!“