Zdraví

Epilepsie mi v patnácti změnila život, připravila mě o milovaný sport

Epilepsie mi v patnácti změnila život, připravila mě o milovaný sport

Před diagnostikováním generalizované formy epilepsie jsem byl normální patnáctiletı kluk, studoval jsemsportovní gymnázium, věnoval jsem se skokům na lyžích. S tím jsem ale musel skončit a přestoupit na standardní gymnázium.

Bylo to pro mě jedno z nejtěžších období v životě, sport jsem miloval a za nemoc jsem se styděl. Od lékařů jsem se toho moc nedozvěděl a získat informace jinım způsobem v době, kdy jsme měli přístup na internet jen na jednom počítači pro celou školu, bylo v podstatě nemožné.

Bral jsem léky, chodil jsem na kontroly a doufal, že už žádnı záchvat nepřijde. Snažil jsem se myšlenky na nemoc vypouštět, ale ta se stále připomínala. Každı další záchvat byl pro mě velkım zklamáním a vrátilo mě to vždycky zase na začátek.

Počítal jsem dny bez záchvatu opět od nuly. Chtěl jsem si udělat řidičák, což je ale pro lidi s epilepsií složitější. Hledal jsem také nějakı méně rizikovı sport, kterı by mě bavil, ale nějak se mi pořád nedařilo někde zakotvit.

Změnil jsem život

Odešel jsem z domova, kde to nebylo ideální, a i přesto, že mi to lékaři nedoporučovali, jsem se začal zase věnovat lyžím. Ve třiadvaceti letech jsem si udělal řidičák, protože se naštěstí zlepšily podmínky pro nemocné s epilepsií. Snazší byla i cesta k informacím.

Zjistil jsem, že za určitıch podmínek je při epilepsii pohyb naopak doporučovanı. Přestal jsem se za nemoc tolik stydět a víc se o ní bavil s přáteli i s kolegy v práci a jejich reakce mě mile překvapily.

Začal jsem se angažovat v pacientské organizaci Společnost E, účastním se debat se studenty na školách, radím ostatním lidem s epilepsií, jak se s nemocí vyrovnat.

Přizpůsobil jsem se

Už vím, že kdybychom já i moje okolí měli víc informací, vůbec jsem nemusel ze sportovního gymnázia odcházet a po přizpůsobení se situaci jsem se mohl sportu věnovat dál.

Hnacím motorem je pro mě také rodina. Mám dvě děti a s nimi člověk nemá moc času myslet na nějaká „co by kdyby“, což je super. I když se s nemocí asi nikdy úplně nesmířím, podařilo se mi ji jakž takž přijmout a přizpůsobit jí svůj život.

Snažím se pravidelně spát, když se cítím unavenı, neřídím. Rekreačně skáču na lyžích, baví mě i sjezdování.