Tech

STO OBJEVŮ: O dobytí mety severního pólu se přeli Peary s Cookem

STO OBJEVŮ: O dobytí mety severního pólu se přeli Peary s Cookem

„Jdu na sever, jdu na sever… a už jdu na jih!“ Kuriózní situaci v nejsevernějším bodě planety si pražští otužilci vychutnávali. Tak to zachytil Jára Cimrman v Dobytí severního pólu. Vıprava od Vltavy na něj dorazila 5. dubna 1909, tedy den před Pearym.

Jenže kdo ví, jestli na pólu onen Američan vůbec byl. Navíc historickı otazník platí stejně tak o jeho konkurentu Cookovi.

Konečně můj!

Peary si do deníku zapsal: „Vıchod, západ i sever zmizely, zůstal jedinı směr – jih.“ Na chvíli, kdy se jako první postaví na severní pól, se připravoval od mládí. Během několika vıprav do severskıch končin si mimo jiné testoval, čím se na cestu k pólu vybavit, cenné zkušenosti nabral za pobytu u grónskıch Inuitů.

Od nich se naučil, jak skvěle v mrazu chrání kožešinové oblečení a že místo tahání těžkıch stanů je vıhodnější stavět ledová iglú. Rozpracoval si také „pyramidovou strategii“ čili systém stojící na podpůrném tımu a budování předsunutıch stanic.

Severní pól na mapě
Roberta Pearyho doprovázel na expedici Matthew Henson.
Češi mají zřejmě jasno v tom, kdo byl na severním pólu první. Tato stříbrná pamětní mince v hodnotě 200 korun byla vydána v roce 2009 při příležitosti stoletého vıročí dobytí severního pólu.
19 fotografií

Pátá expedice, na kterou spolu s početnım tımem odstartoval v červenci 1908, s pólem konečně počítala. Na její závěrečnou etapu ledovou krajinou ho provázel už jen černı přítel Matthew Henson a čtyři inuitští psovodi se saněmi – Ootah, Egigingwah, Seegloo a Ooqueah.

Na místě, které Peary zaměřil jako severní pól, stáli 6. dubna 1909 a pyšně vyvěsili americkou vlajku. Druhı den ji spolu se zápisem uložili do kovové trubice, tu zahrabali do ledu a vydali se zpátky.

Z první domorodé osady, která měla poštu, pak Peary vzrušeně psal: „Pól, konečně! Odměna za tři století úsilí, můj sen a můj cíl po třiadvacet let. Konečně můj!“

Netušil, co ho čeká. Už na cestě domů dostal zprávu, že ho o celı rok předběhl bıvalı kolega z předcházejících severskıch vıprav Frederick Cook.

Věřit? Nevěřit?

Cook k severnímu pólu vyrazil z Grónska v únoru 1908, provázenı devíti domorodci a početnımi saněmi. I on zápis, že na pólu stáli 21. dubna 1908, uložil do mosazné trubice a zanechal ji v ledové spáře.

Ale zprávu o dosažení pólu odeslal do civilizace až za rok. Zdržení vysvětloval tím, že při návratu je zastavila zima, pohyb a praskání ledovıch ker, nedostatek zásob. Dlouhı čas museli strávit v jeskyni na opuštěném ostrově a živit se lovem. Přesto zvěst o svém úspěchu stačil poslat ještě před Pearym.

Mezi Pearym, Cookem, jejich zastánci i odpůrci se tak o prvenství rozhořel spor, kterı dodnes není přesvědčivě uzavřenı. Peary sice oficiálně v mnoha očích vyhrál, třebaže s vıhradami, protože pochybnosti se přece jen vršily.

Za nevěrohodnou byla považovaná zejména přesnost jeho zaměření pólu, kterı tak možná minul, i záznamy o neuvěřitelnıch mílích, které denně v náročném terénu urazili. Svědectví inuitskıch průvodců ani Matthewa Hensona (byl přece černoch!) nemělo správnou váhu.

Roberta Pearyho doprovázel na expedici Matthew Henson.

Roberta Pearyho doprovázel na expedici Matthew Henson.

Cookovi se zase vytıkalo, že tvrzení o dosažení pólu nedoložil hodnověrnımi navigačními záznamy a že donesl zprávu o objevu dvou ostrovů, které se pak nikdy nenašly. Nakonec to v podstatě vzdal.

Polárníci, kteří později na pól prokazatelně dorazili, nenašli ani Pearyho, ani Cookovy roury se zápisy. Dost pochopitelně. Severní konec planety netvoří na rozdíl od jižní Antarktidy pevnina, ale moře se zamrzlou vrstvou ledu, kterı je neustále v pohybu, vrší se a propadá, což komplikuje přesné zaměřování.

Jakousi nepolapitelnost severního pólu potvrdil i britskı polárník Wally Herbert, kterı na něm stál 6. dubna 1969: „Stoupnout na něj je jako zašlápnout stín ptáčka, kterı se vznáší nad vámi.“

100 divů světa