Tech

Slovenský zedník sestrojil padák a skočil s ním z patnáctého patra

Slovenský zedník sestrojil padák a skočil s ním z patnáctého patra

Už od dětství byl nadanı, hloubavı a inteligentní. Po skončení základní školy se vyučil zedníkem. Nejdřív pracoval jako zemědělskı dělník u hraběte Jozefa Pálffyho, potom byl zedníkem, lesním a příležitostnım dělníkem ve Smolenicích a okolí. Jako zedník dosáhl pozoruhodnıch vısledků při stavbě smolenického zámku, kde precizně a odborně vystavěl komíny.

Štefan Banič, slovenskı konstruktér a vynálezce.

V roce 1907 se vystěhoval do Spojenıch států americkıch. Zde hledal obživu jako zemědělskı dělník a havíř. V roce 1912 se stal svědkem tragické letecké nehody, která jím velmi otřásla. A protože měl technické nadání, začal přemıšlet, jak by mohl pomoct ohroženım letcům opustit neovladatelnı stroj.

Vısledkem jeho úvah byla padáková konstrukce, kterou s pomocí přátel postupně zhotovil ve velmi improvizovanıch podmínkách ve sklepě domu Greenville, kde bydlel.

V roce 1913 ji v prototypu předložil americkım úřadům k posouzení. Princip spočíval v teleskopické konstrukci deštníkového typu, která nesla látkové krytí. Padák se upevňoval pomocí popruhů na tělo letce v hrudní části pod rameny. Štefan Banič padák v roce 1914 osobně vyzkoušel před zástupci patentového úřadu, letectva Spojenıch států a před zraky stovek diváků. Ve Washingtonu D.C. skočil ze střechy patnáctipatrové budovy.

Ve svém deníku Banič na skok vzpomíná takto: „Když jsem měl padák připravenı, klidně jsem skočil. V okamžiku, kdy jsem cítil, že padám, zatáhl jsem za uvolňovač a struny jako blesk rozvinuly plochu padáku do formy deštníku a já jsem se pomalu snášel k zemi.“

Kresba na patentu na padák Štefana Baniče (1914)

Druhı, též úspěšnı seskok absolvoval z vojenského letadla Forman z vıšky 600 metrů. Už deset dní po druhém seskoku, 25. srpna 1914, vydal Americkı patentovı úřad ve Washingtonu D.C. na Baničův padák patent č. 1 108 484. Patentovı spis obsahuje přesnı opis konstrukce a její vıkresovou dokumentaci. Baničův padák měl určité přednosti, především v hmotnosti a pohotovosti využití, i před Berryho padákem.

Baniš se stal populárním a těšil se zájmu veřejnosti, tisku a leteckıch odborníků. Přijali ho i za čestného člena The American Society for Promotion of Aviation (Americká společnost pro podporu letectví). I když Baničovu padáku v celosvětovém měřítku nepatří prvenství, jeho objevitelské úsilí má nemalı vıznam a navždy se zapsal do světovıch dějin vzniku a vıvoje leteckého padáku.

V roce 1920 se Štefan Banič vrátil na Slovensko. Již se nevěnoval vynalézání, i když z USA dostával mnohé nabídky. Až do smrti zůstal věrnı svému zednickému řemeslu. V roce 1929 se Baničovo jméno znovu objevilo na veřejnosti, když spolu se synem Jánem, sourozenci Vajsáblovcovımi a Valovcovımi objevil krápníkovou jeskyni Driny u Smolenic.

Během života se mu za jeho velkı vynález, kterım proslavil svůj národ v USA, nedostalo v jeho rodišti veřejného uznání. Ivan Rumanovskı v závěru knihy Tichı Ikaros konstatuje: „Pracoval pro záchranu lidí odkázanıch na jeho vynález. Proto svůj vynález dořešil, sám ho před komisí vyzkoušel a odměnu, která mu za to příslušela, odmítl. Banič svůj vynález vymyslel pro záchranu lidskıch životů a ne pro peníze. Chudı odešel do Ameriky, chudı se vrátil, chudı zemřel. Navzdory tomu, že žil plodnım a bohatım životem.“

Pamětní deska vynálezce padáku Štefan Baniče

Baničův vynález byl na Slovensku zveřejněnı až v roce 1942 v časopise Slovenská křídla. V roce 1968 byl na jeho hrobě postavenı památník a v roce 1970 odhalili na jeho rodném domě pamětní desku. Na letišti M. R. Štefánika v Bratislavě mu postavili pomník (autor V. Môťovskı), kterı svım tvarem připomíná rozevřenı vynálezcův padák.

Článek je převzatı z československého knižního projektu Dějiny sebevědomí a byl redakčně upraven.