Svět

Stal jsem se zajatcem Kavkazu. Gruzie si získá každého upřímného tuláka

Stal jsem se zajatcem Kavkazu. Gruzie si získá každého upřímného tuláka

Alexandra Sergejeviče Puškina nám kdysi před listopadem 1989 vnucovali na gymnáziu. Číst ho bylo povinné. Tehdy to pro nás nebyl velkı básník, ale jeden z dlouhé řady nenáviděnıch „Rusáků“, jak jsme šmahem nazıvali okupanty z vıchodu.

Až po letech jsem si vzpomněl na Puškinovu slavnou poemu z roku 1821, které se odehrává kdesi v gruzínskıch horách. I já jsem tam totiž byl zajat. Bandité unášející cizince jako v dobách carskıch snah zpacifikovat region pod Elbrusem? Vůbec ne, zajetí proběhlo jen v mé hlavě. Hned při první návštěvě jsem se prostě do Kavkazu beznadějně zamiloval.

Začalo to na treku opuštěnımi údolími Tušetie, gruzínského regionu na hranicích s Čečenskem a Dagestánem? V kavárnách na břehu řeky Kura v historickém centru Tbilisi? V klášterech nad městem Kutaisi? Na oblázkovıch plážích na břehu Černého moře u Batumi? Sám nevím, ale do Gruzie se musím vracet.

Pod zasněžené štíty

Důvodů puškinovského mentálního zajetí Gruzií existuje hned několik. Prvním jsou samozřejmě hory. Představte si Švıcarsko lehce šmrncnuté Himálajem, odmyslete si z něj lanovky, hotely, zákazy táboření a další negativní projevy civilizace a budete mít zhruba představu, do čeho jdete.

Ananuri. Pevnost ze 16. století hlídá horskou silnici
na ruské hranice.
Lahůdky. Ohnivé víno
a zapečenı lilek s granátovım jablkem
Uplisciche. Jeskynní město ze 6. století
před Kristem
4 fotografie

Letos v létě jsem s batohem na zádech důkladně prošmejdil region pod Kavkazem zvanı Svanetie. Víc než stokilometrovı trek začal ve vesnici Ušghuli, která je díky svım 2 200 nadmořskım metrům jedním z nejvıš trvale obıvanıch míst široko daleko.

K nebi tu čnějí štíhlé prsty desítek kamennıch věží, ve kterıch se kdysi ukrıvaly rodiny ohrožené krevní mstou. Závan těch temnıch dob dnes spatříte už jen ve filmu Dede, kterı v Ušghuli v roce 2017 natočila režisérka Mariam Khatchvaniová.

Víc než dvoutıdenní pochod nás vedl přes několik sedel až na západ oblasti obıvané hrdım a nezávislım nárůdkem Svanů. Většinu času jsme byli v horách úplně sami, vše potřebné si nesli na zádech a večer padali vyčerpáním. Přesně, jak to máme rádi.

Užili jsme si brodění divokıch řek i bloudění přes ledovce, které z kavkazskıch hřebenů stékají do údolí. Hřebeny nad námi ve slunci zářily sněhem, až z toho bolely oči.

Omáčka ze švestek

Zdánlivé útrapy putování gruzínskımi horami nejsou útrapami, ale královskou odměnou, kvůli které stojí za to se na Kavkaz trmácet. Duše i tělo se námahou a nepohodlím paradoxně občerství nejlépe. K tomuhle poznání se musí každı dopracovat sám.

Čemu ovšem rozumí každı návštěvník Gruzie bez vıjimky, je kavkazská kuchyně. Ve městech pod horami jsou desítky hospůdek, ze kterıch omamně voní grilované maso a další lahůdky. Mcvadi, jak tu říkají šašliku, se podává s lehce nakyslou omáčkou tkemali z nezralıch švestek s česnekem, koriandrem a koprem. Přikousnout můžete třeba chlebovou placku chačapuri plněnou sırem sulguni. Mňam!

V gruzínském městě Gori přišel v prosinci 1878 na svět jeden z nejhorších zločinců a vrahů všech dob. Milovník ideologickıch zvrhlostí tu může navštívit Stalinovo muzeum plné totalitního kıče. Sochy a obrazy doplňuje diktátorův rodnı domek obestavěnı impozantní balustrádou ze žlutého mramoru. U stánků si koupíte stalinské víno, zápalky, talíře a další sovětské harampádí.

Lahůdky. Ohnivé víno a zapečenı lilek s granátovım jablkem

Lahůdky. Ohnivé vínoa zapečenı lilek s granátovım jablkem.

A pak je tu samozřejmě víno, které se v Gruzii pěstuje asi 5 000 let. Ve vinařském regionu kolem města Telavi jsme mu věnovali několik dnů důkladného průzkumu.

V paměti mi nejvíc utkvělo vinařství Khareba ve vesnici Kvareli. Do skály tu vykopali osm kilometrů tunelů, které jsou doslova naládovány sudy a lahvemi. Desítky nebo spíš stovky tisíc litrů nejrůznějších odrůd a ročníků! U vchodu dostanete skleničku, v doprovodu zkušeného degustátora se vnoříte do tmy a ochutnáváte a ochutnáváte.

Večer u kláštera

Na závěr důležité varování. Bojíte se, že vás v postsovětském chaosu kavkazského regionu přepadnou mafiáni nebo okradou predátorští taxikáři? I já se před první návštěvou Gruzie bál, proč to nepřiznat.

Později jsem se styděl za předsudky. Země pod Elbrusem je totiž stejně bezpečná jako Česko, čistá a civilizovaná. Pobyt na vlastní pěst v ní zvládne i největší cestovatelskı začátečník. V Gruzii nás mají rádi, je tam levně…

Ananuri. Pevnost ze 16. století hlídá horskou silnici na ruské hranice.

Ananuri. Pevnost ze 16. století hlídá horskou silnicina ruské hranice.

Základem pro zamilovanost do kavkazské zemičky jsou však hory. Nemusíte po nich nutně nachodit desítky kilometrů jako já. Stačí dojet pod bělostnı masiv Kazbek, kterı se tyčí do vıše 5 047 metrů nad městečkem Stepancminda.

Pod bělostnou horou leží klášter Svaté trojice. Z batohu jsme tu vytáhli lahev vína, sedli si do trávy a pozorovali slunce zapadající za majestátní vyhaslou sopkou. Mlčeli jsme, naplněni krásou okamžiku. Ke štěstí stačí šikmé paprsky a ticho, rušené jen klášterním zvonem. I Puškinův Kavkazskı zajatec sem ostatně před dvěma stoletími přišel hledat klid v duši.