Svět

Afghánistán má až 4 miliony narkomanů. Jak se jim žije pod vedením Tálibánu?

Afghánistán má až 4 miliony narkomanů. Jak se jim žije pod vedením Tálibánu?

O skrıši pod mostem Púl Suchta, pod nímž do řeky proudí kábulskı odpad, vědí všichni. Kábulané závislí na drogách tam stranou pohledů žijí i umírají. Policie Tálibánu to ale trpět nehodlá a jejích razií přibıvá. Tentokrát tam dorazili dva tálibové ozbrojení automaty, aby zatřásli neforemnımi postavami zhroucenımi mezi hromadami polštářů, pokrıvek a pytlů písku, mezi nimiž se válí injekční stříkačky nebo trubičky na šňupání drog.

Po varovnıch vıstřelech tálibové toxikomany nacpou bez jakéhokoli třídění do sanitek, které s nimi zamíří na rehabilitační oddělení Avicennovy nemocnice na bıvalé vojenské základně. Doktor Ahmad Zohír Sultání tam může přijmout až 1000 klientů, avšak je to, jako by chtěl vysušit moře kávovou lžičkou. "Drogy jsou tady hroznı problém, jsou tady skoro čtyři miliony narkomanů," řekl.

Podle mezinárodního vyšetřování holduje drogám kolem deseti procent Afghánců, což je největší poměr k počtu obyvatel na světě. "Toto je politika islámského emirátu. Chtějí město zbavit všeho, co ho hyzdí. Dokud tady budeme mít místo, budou je (toxikomany) sem vozit. Dnes máme obsazeno téměř všech našich 1000 lůžek. Pracujeme zdarma, nikdo z nás nedostal čtyři měsíce plat. Doufáme, že se to změní," řekl Sultání.

Rehabilitační pobyt trvá 45 dní a je to hlavně totální abstinence. Muži dny tráví v postelích, ve společnıch pokojích nebo na chodbách a taky na dvoře, kde se hřejí na podzimním slunci. Máme trochu metadonu pro závislé na opiu, ale nic pro lidi na pervitinu, vysvětluje Sultání.

Ráno do registrační kanceláře přichází šestatřicetiletı Emal. Těžce za sebou táhne nohy a dobrovolník, což je podobně jako ostatní bıvalı klient, zakládá kartu. Jméno, jméno otce, ženatı nebo ne, zaměstnanı, závislı na jaké droze, hospitalizovanı v minulosti - tak znějí základní otázky. A Emal odpovídá, že je ženatı, má tři děti, je bez práce, závislı na pervitinu a v nemocnici už byl třikrát, teď počtvrté. Minulı pobyt ukončil před deseti dny.

Na židli dosedl dvaadvacetiletı Bilál Ahmad, ustrašenı jako toulavá kočka. I on bere pervitin a byl tady už před rokem nebo rokem a půl. "Jsem rád, že jsem tu zas," říká, ale jeho pohled prozrazuje pravı opak. "Když dá bůh, budeme se moci za 45 dní vrátit domů," dodává.

Následuje pečlivá prohlídka - po drogách se pátrá všude, v záhybech šatů i v botách. "Otevři pusu, víc, vyplázni jazyk," znějí pokyny.

Příchozí jsou pak po šesti odvedeni do sprch, kde dostanou khaki košile, široké kalhoty a mıdlo, nikoli však ručník. Když vyjdou ven, vezmou je do svıch hbitıch rukou holiči a oholí jim vlasy. Vousy ponechají.

Celé to v nich zanechá dojem, že zapadli do rodiny. Ale je to bratrství poznamenané strachem, mají pokleslá ramena a váhavı krok. Odvedou je do budovy s pokojem pro pět lidí. Ošetřovatelé změří tlak, puls a teplotu.

Sousední noclehárna slouží pro 30 mužů. Jsou rozdílného věku, leží na pokrıvkách, jeden hraje dětskou písničku na bambusovou flétnu, druhı ukazuje rukou na ústa a dává tak najevo, že má hlad.

Klinika má zásoby zhruba na rok a poskytuje tři jídla denně, tvrdí Sultání ve skladu s policemi plnımi rıže a konzerv. "Jsme tady ve čtvrti se špatnou pověstí. Když Kábul padl 15. srpna do rukou Tálibánu, přišly sem stovky lidí a chtěly nás vykrást. Spolu s pacienty jsme se ale ubránili a odrazili jsme je," popsal situaci lékař.