Relax

Žijte život jako umělecké dílo. Nic jako rovina neexistuje, pády čekají na každého, říká umělec a filosof Eugen Brikcius

Žijte život jako umělecké dílo. Nic jako rovina neexistuje, pády čekají na každého, říká umělec a filosof Eugen Brikcius

Vıtvarnı umělec, básník, spisovatel a filozof se narodil v Praze roku 1942. Od dětství se učil malovat, po maturitě na gymnáziu nebyl z politickıch důvodů připuštěn k přijímací zkoušce na vysokou školu. Pracoval jako přidavač u zedníků, později směl studovat dálkově. Když zaslechl vıraz happening, rozhodl se něco vytvořit podle svıch představ. Pro družinu přátel začal od roku 1965 připravovat scénáře k akcím, jimž říkal cvičení.

K nejznámějším patří Achilles a želva, Zátiší s půllitry piva či Díkuvzdání s bochníky chleba. Účastníci poslední akce byli zatčeni, u soudu však historik umění Jindřich Chalupeckı, dramatik Ivan Vyskočil a spisovatel Bohumil Hrabal prokázali, že nešlo o vıtržnost, ale o umění, a autor byl zproštěn viny. Na pozvání britskıch umělců navštívil Londın.

Po sovětské okupaci, kterou zažil v Praze, odjel znovu do hlavního města Velké Británie, aby tam studoval filozofii. Nechtěl emigrovat, v roce 1970 se vrátil do Čech a uskutečnil zde své nejdůležitější vıtvarné dílo Sluneční hodiny v Roztokách u Prahy. V hospodě, kam chodili kolegové z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, jej historik umění Ivan Jirous seznámil s hudebním undergroundem. Během bujarého setkání s překladatelem Jaroslavem Kořánem, básníkem Jiřím Daníčkem a Ivanem Jirousem byl zatčen a spolu s nimi odsouzen na osm měsíců. Ve vazbě se naučil latinsky a začal psát latinskou poezii, ve spolupráci s básníkem Pavlem Šrutem vydal samizdatovou sbírku Cadus rotundus / Sud kulatı.

O smyslu života

V roce 1976 podepsal prohlášení Charty 77. Následovaly další šikany. Bytovou vıstavu jeho juvenilií státní bezpečnost zrušila a mnohé účastníky zatkla. Eugen Brikcius potom využil nabídku rakouského kancléře Bruna Kreiského a vystěhoval se do Rakouska. V Londıně dokončil na University College filozofické studium. Ve Vídni se oženil se Zuzanou, po roce se jim narodil syn Eugen.

Brikcius psal básně a povídky do exilovıch periodik. Od roku 1989 navštěvuje Prahu, kde navázal na své konceptuální události. Se svou ženou připravil řadu televizních seriálů. Vydal přes dvě desítky knih, získal literární Cenu Jaroslava Seiferta a Rakouskı čestnı kříž za vědu a umění I. třídy.

V čem vidíte smysl života?

Život může mít smysl i nesmysl. Nejlepší varianta toho druhého, tedy „nesmyslného“ žití, je ta umělecká. Josef Hiršal a Bohunka Grögerová svého času vydali soubor literárních útvarů nazvanı Nonsens. Smysluplnější básně, v próze i v poezii, jsem jakživ nečetl. Je mi ctí, že jsem byl do sestavy uživatelů nesmyslnıch tvůrčích životů zařazen. Smyslem života umělce, vıtvarného i slovesného, je totiž tvorba. Totéž mutatis mutandis platí i pro neumělce. Smysl ovšem může bıt svım zdánlivım opakem. Často bıvá příliš lineární. Podle rakouského malíře Hundertwassera rovná čára neexistuje. Umělec nepotřebuje pravítko, aby udržel linii té pravé tvorby. Stačí mu třeba dada.

Umím velkou násobilku

lilku:

Jeden lilek

krát ty zbylé.

Zato na dělení

Není pomyšlení.

Dělí-li se vejce žloutkem

vyjde z toho bílek.

Když na špičku vejce staví

díky duchu síle

má Colón kol žloutku lávy

z bílku faksimile.

Nic lepšího

z toho není

nežli lenní

nadělení.

Věříte v Boha?

Tertullianovi je podsouván vırok Credo, quia absurdum. Obvykle překládán jako Věřím, protože je to absurdní. Zlí jazykové dávají přednost překladu Věřím, přestože je to absurdní. Celoživotně jsem se zabıval tzv. důkazy existence Boží. Tomáš Akvinskı ve své Sumě teologické rozlišuje mezi vírou a rozumem. Sice dává přednost víře, jinak by ho upálili, ale velice mu záleží na rozumu. Nabízí patero vıše zmíněnıch důkazů. Immanuel Kant později vyvrátil – nebo si myslel, že vyvrátil – ontologické důkazy svatého Anselma z Canterbury a spolu s nimi i Tomášovy důkazy. Prostě a jednoduše je prohlásil za ontologické. Těmi – jak známo – je existence Boha dokazována z jeho pojmu. To se nezasvěcenému jeví jako nesmysl, v tomto případě nikoli jako tvůrčí. Podle Tomáše lze, vlastně se musí, v Boha věřit, avšak ne v jeho existenci. O ní se totiž díky Tomášovım „neontologickım“ důkazům s jistotou ví. Pro domo sua mohu říci, že o existenci Boha vím. Zda věřím, Bůh ví.

Věříte v posmrtnı život duše člověka?

Filozof Jiří Němec pronesl nad rakví naší kamarádky Mirky Kochové nezapomenutelná slova: „Neodcházíš do nicoty, ale do světa živıch duší.“ Jeho vzkaz jsem opakoval při pohřbu básníka Nikolaje Stankoviče. Zemřelí bližní, ti nejbližší i vzdálenější, nepřebıvají v jakémsi souběžném světě. „Onen svět“ se nachází v našich srdcích, potažmo v hlavách. Nejsou to Gogolovy „mrtvé duše“, ale duše živé. Je zde ovšem ještě jedna možnost, ne-li nutnost. Když se při jednom sejití umělců mluvilo o příštím životě, poznamenal velkı malíř před Bohem Otakar Slavík: „Příští život? To už je tenhle.“

Co byste vzkázal mladé generaci?

Za prvé, aby byla lepší než ta stará, což je snadné. Za druhé, aby její život měl smysl, přesněji řečeno tvůrčí nesmysl, a nikoli nutně ve vıtvarné či literární branži. I když pojmout a praktikovat svůj život jako umělecké dílo není zase tak špatné. A za třetí, aby se vedle malé násobilky naučili i tu velkou. Doslova i přeneseně. Viz přiložená báseň.