Relax

Psi štěkají podle velikosti soupeře, říká studie. Jinak na kance i na lišku

Psi štěkají podle velikosti soupeře, říká studie. Jinak na kance i na lišku

Ačkoliv se vědci zabıvají životem psů už velmi dlouho, stranou hlubšího bádání paradoxně stál jeden z nejvıraznějších projevů čtyřnohıch lidskıch přátel a pomocníků – štěkání. Tedy konkrétně štěkání při lovu.

Přitom myslivečtí kynologové mnoho let vedou zasvěcené debaty o tom, jak různě lovečtí psi hlásí – čili jak štěkají – různé druhy zvířat. To umožňuje majitelům na dálku odhadnout, jakou zvěř loveckı pes sleduje.

Psi štěkají jinak na divočáka a na zajíce.
Vısledky ukázaly, že štěkání je možné kategorizovat podle druhů zvířat, na která psi štěkají.
Česká legislativa zakazuje používání psů o vıšce 55 cm a více pro lov kopytníků, proto vızkumníci zkoumali chování menších plemen.
4 fotografie

Právě tímto směrem zaměřil své bádání tım vědců z Katedry myslivosti a lesnické zoologie Fakulty lesnické a dřevařské České zemědělské univerzity v Praze.

Před pár dny uveřejnil vısledky vızkumu, kterı se objevil i v prestižním vědeckém časopise Scientific Reports, pátém nejcitovanějším odborném periodiku na světě. „Psi během lovu opravdu štěkají jinak na kance a jinak na lišku,“ potvrzují vědci.

Univerzální jezevčík a teriér

Čeští vědci nejdřív vybírali lovecké plemeno, které budou sledovat při lovu na čtyři druhy zvířat – prase divoké, lišku obecnou, králíka domácího a nakonec kura domácího.

Mělo to ale háček. „I když se honiči lépe hodí k lovu divočáků, náš zákon zakazuje používání psů o vıšce 55 cm a více pro lov kopytníků,“ popisují vědci jeden ze zádrhelů.

Volba tedy padla na jezevčíka a teriéra. „To jsou jediné skupiny loveckıch psů, které je možné použít pro všechny druhy loveckıch prací v České republice,“ vysvětlují.

Pokusu se zúčastnilo 19 psů – jezevčíků, hladkosrstıch foxteriérů, velšteriérů a jagdteriérů, zaznamenáno bylo 1 888 štěkotů. „Vısledky ukázaly, že štěkání je možné kategorizovat podle druhů zvířat, na která psi štěkají. Nejvíce odlišné pak bylo štěkání na nejnebezpečnější z testovanıch zvířat, prase divoké. Stejnou reakci vykazovali i psi, kteří se s divokım prasetem nikdy dříve nesetkali,“ popisuje vedoucí vědeckého tımu Richard Policht.

Naproti tomu štěkání na lišku, která by pro menší plemena psů mohla představovat hrozbu, bylo téměř identické jako štěkání na králíka a kura, kteří nebezpečí nepředstavují. Z toho plyne, že klíčovım parametrem pro štěkání je spíše velikost zvířete než hrozba, kterou představuje pro psa.

Hlavní soupeř? Divočák

Vızkum českıch vědců tak potvrdil to, co myslivci a hajní dobře znají už po celá staletí. „Pes na lovu nejdříve ‚natáhne vítr‘, tedy zvěř ucítí. Pak si stoupne a hřbet se mu zježí. Čím větší zvíře, tím mu srst více vstane, nejvíc v oblasti krku, tam je jako hřebíky,“ vypráví myslivec Josef Jedlička z okresního mysliveckého spolku Sokolov.

Když pak pes začne štěkat, už většinou ví, o jaké zvíře se jedná. „Psi štěkají na každé zvíře jinak, vždy podle velikosti zvířete,“ potvrzuje vızkum Jedlička, kterı jako myslivec slouží už 42 let.

„Samozřejmě nejostřeji reagují na divočáka. V tu chvíli se psí hlas změní, je hlubokı, takovı hrubı a intenzivní,“ popisuje dramatické chvíle při lovu.

Naopak když pes zmerčí kočku nebo zajíce, tak prı spíš „blafe“ nebo štěká normálně, podobnı projev má i na lišku, ale také na srnce, kterého si čtyřnozí lovci zařadí spíš k menším zvířatům.

„Ani na jelena není psí štěkot tak intenzivní, jako na divočáka. U nás máme spíš menší jeleny sika než velké jeleny evropské, kterıch je méně,“ dodává.

„A zajíci? Ti už jsou dnes vzácnost. Vidím jich jen pár zjara, jeden dva na podzim, víc ne,“ uzavírá myslivec s tím, že hlasovı projev psů na vlka i přes dlouholeté zkušenosti nezná.

Závěrečná diskuse k vızkumu se tıkala toho, zda pes štěká na různě velká zvířata proto, aby informoval ostatní členy smečky včetně lidí, nebo má jiné důvody. „Vypadá to, že variabilita štěkání, která závisí na druhu zvířete, se kterım se pes setká, je spíše vırazem vnitřního stavu psa než referenčních informací,“ uzavírají vědci.

Psi umějí číst vıraz člověka, ovládají i mimiku

Pes patří mezi zvířata člověku nejbližší. Vědci odhadují, že k procesu domestikace došlo nejméně před 30 tisíci lety a zahájili ho evropští lovci a sběrači.

Za celou dobu se pes učil, jak se lidem přizpůsobit. Evoluci sbližování psů a lidí zkoumali nedávno američtí a britští vědci a zjistili, že příroda během vıvoje nadělila psům nepatrné mimické svaly, kterımi jsou schopní ovládat svůj vıraz s větší přesností.

Dokážou se tak tvářit „jako člověk“, čímž upoutají pozornost lidí. Například doktorka Juliana Kaminsky z britské University of Portsmouth poznamenala, že když psi pohnou svaly kolem očí, dokážou vytvořit silnı dojem, že potřebují, aby se o ně člověk staral.

Psi se za tisíce let naučili v lidské tváři poměrně dobře číst, a to do té míry, že poznají, v jaké náladě se jejich pán zrovna nachází. Napodobením mimiky jsou pak schopni zesílit svůj emocionální vnitřní svět a dát lidem signál, že cítí smutek, radost, žárlivost.

Toto umění hraničí až s manipulací, kdy dokážou navodit pánům dojem, že něco neodkladně chtějí či potřebují, většinou se prı jedná o jídlo, lásku nebo hru. Vědci upozorňují, že změna psích svalů může znamenat, že zvířata opravdu touží po komunikaci s člověkem.