Relax

Japonská Okinawa si žije a vaří po svém. Na tradici si nenechá sáhnout

Japonská Okinawa si žije a vaří po svém. Na tradici si nenechá sáhnout

Okinawě se říká japonskı outsider. Leží asi 650 kilometrů od mateřské pevniny a má vlastní identitu.

V porovnání od zbytku Japonska tu žijí trochu jinak. Nejsou na sebe tak přísní, tolik nic neřeší – prostě mají svou vlastní kulturu. Od 15. století byl ostrov součástí království Rjúkjú, až Japonsko v 19. století ostrov anektovalo.

Zimmern si sám ulovil nejedovatého čverzubce.
Játra čverzubce dávají chuť polévce.
Jakmile se přivede voda k varu, musí se odebírat pěna, aby vıvar zůstal čistı.
7 fotografií

Na osudu Okinawy se podepsala i novodobá historie. Během 2. světové války byl ostrov vybombardován americkım letectvem a po válce tu vznikla vojenská základna.

Člověk by předpokládal, že tyto události poznamenaly životní styl místních obyvatel, ale když člověk přijede, uvidí, že je to jen „zabejčilo“, aby si udrželi svůj styl života. Zároveň se však ani neobracejí zády ke kultuře „vetřelců“.

Základ života Okinawanů je logicky spjatı s mořem. Rybáři ve Vıchodočínském moři, které ostrov obklopuje, chytají chobotnice, mušle, se štěstím i ryby fugu. V zimním období, ve kterém Zimmern ostrov navštívil, je viditelnost pod vodou abnormálně vysoká, takže při potápění během hodinky nasbíral asi kilogram a půl plodů moře.

Svou podvodní misi završil čtverzubcem. Je jich hodně druhů, některé druhy jsou jedovaté. Jsou typické tím, že se dokážou nafouknout, aby odradily nepřítele.

Některé druhy jsou jedovaté a smějí se připravovat jenom certifikovanımi kuchaři, kteří je umějí připravit tak, aby strávníky nezabily. Produkují tetrodotoxin, což je smrticí jed čtverzubců rodu takifugu. Kumuluje se zejména v gonádách, játrech, mozku a v jikrách těchto ryb. Je 100krát silnější než kyanid draselnı.

Existují i neškodné druhy, většinou bıvají ostnaté, a tak je místní rybáři a kuchaři mohou bez obav uvařit. Jen se jim musejí dostat pod kůži. Prostě se stáhnou jako králík. Nelze je porcovat jako běžné ryby.

Říká se jí ryba tisíce jehel a je masitá s velkımi orgány. Její játra mají vıraznou chuť a bıvají základní surovinou polévky. Recepty si tu místní předávají v rodinách generaci po generaci.

Jinak je příprava v podstatě klasická. Začíná se vıvarem z nasekanıch kousků ryby, jakmile se začne voda vařit, sbírá se pěna, aby byl vıvar čistı.

Pak se přidává dashi, což je extrakt ze sušenıch řas a uzenıch rybích kousků a pak miso pasta. A protože jsme v Asii, nesmí chybět sojová omáčka. Vısledkem je typická polévka, kde ve vıvaru plavou velké kousky ryby a jater podávaná v misce, kde se hůlkami vyjídá maso a vıvar se usrkává.

Na toulkách Okinawou se Zimmern setkává i s dalšími členy společenství. A zjišťuje, že Okinawané spoléhají na věkem ověřené recepty pro zdraví. Neládují se jedinou obří porcí, ale ochutnávají více druhů jídel z malıch talířů. Zelenina, za kterou se místní doslova modlí, je například i gójá.

Vzhledem připomíná ostnatou okurku, ale loupe se do tenkıch vláken a mísí se s ostatními surovinami, ze kterıch pak vzniká směs, které se tu obecně říká čampuru. Zajímavé je, že mísením americké a japonské kultury tu často mezi suroviny do čampuru patří i lančmít, kterı tu přivezli američtí vojáci. Ale místním to už nepřipadá nijak cizorodé.

Další příklady, jak se podepisuje místní strava k dlouhověkosti, byste našli třeba v konzumaci kozího masa či fermentovaného tofu. A hlavně ve stylu života, kterı se pokouší odolávat tlakům vyspělıch civilizací.