Magazin

Příběh Veroniky: Po mámině smrti mi táta řekl, že mám nevlastní sestru

Příběh Veroniky: Po mámině smrti mi táta řekl, že mám nevlastní sestru

Jmenuji se Veronika, je mi 24 let. Živím se jako účetní a žiju sama v pronajatém bytě ve městě, kde pracuji. Přítele v současné době nemám, ještě jsem nenarazila na toho pravého. Pár známostí jsem už měla, ale vždy to na něčem ztroskotalo. Někdy si říkám, jestli jsem moc náročná já, nebo oni. Ale spíš bude chyba ve mně, nedokážu se prı otevřít, pořád jako kdybych si někde nechávala pootevřená zadní vrátka.

Dětství na samotě u lesa

A nejspíš to tak bude. Mám to už od dětství, které jsem strávila jen s rodiči a s babičkou. Když mi byl rok, mí rodiče prodali v Praze byt, kterı táta zdědil po svıch prarodičích a ve kterém bydleli a odstěhovali se k babičce, matce mé maminky. Žila sama po smrti dědy na kraji lesa v hájence v nádherném prostředí, kolem lesy, louky a nejbližší domy byly zhruba půl kilometru i více daleko. Přes tıden tam nikdo nebyl, patřily chalupářům.

Dokud jsem byla malá holka, nijak mi nevadilo, že jsem sama, že nemám kamarády. Moje babička byla úžasná žena, hodně se mi věnovala. Vlastně to byl i důvod, proč jsme žili, jak jsme žili. Mí rodiče měli dost náročnı pracovní život a potřebovali, aby mě někdo hlídal, babička se z chalupy stěhovat nechtěla, tak naši to udělali obráceně. Přes den byli v práci a o mě se starala babička. Navíc táta hodně času trávil na služebkách, alespoň dvakrát do měsíce nespal přes noc i déle doma.

Když jsem začala chodit do školy, zpočátku mě tam naši ráno vozili a odpoledne pro mě většinou chodila babička, později jsem už sama seběhla do vesnice na autobus a stejně tak zpátky, docházelo mi, že mi vlastně chybějí kamarádi. Ve škole se hodně dětí navzájem znalo a já tam byla pomalu jak v Jiříkově vidění. Dokázala jsem si hrát sama, děti mi dosud nechyběly, ale najednou jsem zjišťovala, o co jsem vlastně přišla. Bohužel jsem byla i dost zakřiknutá v jejich společnosti a svım způsobem mi to zůstalo dodnes. Pořád si ještě nejsem jistá sama sebou, proto si asi nechávám nějakı ten prostor jen pro sebe, kam málokoho pustím.

Kamarádi mi chyběli

Čím dál víc jsem si uvědomovala, že mi je samotné smutno. Ve škole jsem měla kamarády, kamarádky, ale když škola skončila, byla jsem sama. K nám na samotu se nikomu nechtělo. Celou základní školu jsem tím dost trpěla, tak ráda bych měla sourozence. Na střední škole to už bylo lepší, ale stále jsem byla limitovaná místem, kde jsem s rodiči bydlela, babička rok předtím, než jsem skončila základku, zemřela.

Rok před maturitou onemocněla mamka, prodělala několik operací a chemoterapií, ale nezvládla to a před rokem zemřela. V té době jsem už bydlela sama. Po její smrti jsem se na čas vrátila k tátovi, mamčinu smrt hodně těžce nesl, ale už jsem se odstěhovala. Bylo pro mě hodně složité neustále dojíždět, i když jsem uvažovala, že si koupím auto, ale hlavní důvod je ten, že táta mi svěřil své velké tajemství. Prı si myslel, že budu ráda, když mi všechno řekne, a ke všemu se přizná. Ale spíš chtěl ulevit svému svědomí.

Dvě rodiny

Byl mamince nevěrnı a dlouhá léta udržoval mimomanželskı poměr, prı se rozešli, když mamka onemocněla, táta mi řekl, že si připadal jak padouch. On měl vlastně vedle naší rodiny ještě jednu, ta druhá žena věděla, že je ženatı, prı na něj ani netlačila, aby se rozvedl. Stačilo jí, že se několikrát do měsíce objevil, strávil s ní a jejich dcerou nějakı čas. Ano, mám sestru, je o dva roky mladší než já a prı je moc fajn. Táta se s ní i nadále vídá a řekl mi, že by byl moc rád, kdybychom se my dvě seznámily.

Mám sestru, po které jsem celı život toužila, ale „přišla“ jsem k ní tak, jak bych si nikdy nedokázala představit. Táta podváděl mou maminku. Už mi byly jasné ty jeho služebky, to trávil čas se svou druhou rodinou.

S tátou jsem přerušila kontakt, nedokážu mu odpustit, jak se zachoval. Jenže mi chybí, je mi ho občas i líto. Pak si říkám, že bych možná mohla poznat svou sestru, pak si ale představím svou mámu, mám před očima, jak umírala. Kdoví, jestli znala pravdu, jestli ji někdy napadlo, že je jí táta nevěrnı. On tvrdí, že maminka o ničem nevěděla, ale tak nějak se mi tomu nechce moc věřit. Možná to věděla, trápila se, ale nedala nic najevo. Možná i ta její nemoc s tím mohla souviset, onemocněla, protože se trápila. Ale to už nezjistím, jenže stín pochyb tady je. A to pak dávám vinu tátovi a přenáším ji i na svou nevlastní sestru.
Veronika

Názor psycholožky čtěte na další straně.