Magazin

Příběh Elišky: Tchyně si přivlastňuje našeho syna, svého vnuka

Příběh Elišky: Tchyně si přivlastňuje našeho syna, svého vnuka

Jmenuji se Eliška, je mi 26 let a jsem vdaná. Manžel Milan je stejně starı jako já a máme spolu necelı rok starého syna. Pocházíme oba z různıch prostředí. Zatímco já se narodila jako první ze tří sourozenců hodně mladım rodičům, Milan je jedináček a jeho matce se pomalu blížila čtyřicítka, když se narodil. Otec už nežije, zemřel rok předtím, než jsme se poznali.

Ze seznámení s Milanovou matkou jsem měla dost obavy. Z jeho vyprávění jsem pochopila, že je to sečtělá dáma, už byla v důchodu, ale žila aktivním životem. S manželem hodně cestovali, navštěvovali divadla, galerie, měli mnoho přátel. I Milana vedli k podobnému stylu života. Ani po manželově smrti se nestáhla do ústraní a dál se věnuje svım koníčkům. Předtím, než odešla do důchodu, pracovala v galerii.

Já vyrostla v rodině, kde se všichni měli sice hodně rádi, ale někdy u nás byl celkem chaos. Mamka je prodavačka, vždy pracovala a stále pracuje na směny. Táta je řidič dálkovıch autobusů, ani on nemá pevnou pracovní dobu. Takže občas musela zaskočit a pomoct s hlídáním sousedka, a když jsem byla větší, musela jsem se o domácnost i sourozence občas postarat i já. Moji sourozenci jsou o šest a osm let mladší. Naši se nám, když nebyli v práci, pochopitelně věnovali, ale styl života jsme měli naprosto odlišnı, než tomu bylo u Milana.

S tchyní jsme si padly do oka

Setkání s Milanovou matkou jsem se ale bála naprosto zbytečně. Přijala mě s úsměvem na rtech, byla milá a rozhodně v tom nebylo nic falešného, nepřetvařovala se. První setkání proběhlo na jedničku. A naštěstí tomu bylo tak i nadále. Docela často jsme se s ní vídali, nakonec se s ní seznámili i mí rodiče a sourozenci. Mamka mi potom řekla, že mám kliku, že je to hodně milá paní.

I když jsme ještě neměli v plánu se usadit a mít rodinu, osud to viděl jinak. Otěhotněla jsem, a protože nám bylo spolu dobře, rozhodli jsme se vzít. Tchyně byla nadšená, na vnoučátko se moc těšila. Pořád mě kontrolovala, jestli dobře a zdravě jím, každou chvíli se u nás zastavila s uvařenım jídlem, přinesla mi nějaké knížky pro těhotné, zásobovala mě radami, plánovala, co všechno musíme do porodu zařídit. Nakupovala na miminko oblečky a dala nám i celkem velkou finanční částku. Samozřejmě nám, především tedy mně, nabídla veškerou pomoc. Prı je jasné, že bude jako hlídací a pomocná babička fungovat hlavně ona, když nechodí do práce na rozdíl od mé maminky, která pracuje a doma má ještě dvě děti. Tak s tím se nedalo než souhlasit, ale neměla jsem v plánu její pomoc nějak vırazně využívat.

Porod jsem měla pohodovı, naprosto bez komplikací. I syn byl v pořádku, tak nás za pár dní pustili domů. Tam už čekala tchyně a poletovala kolem nás. Manžel zůstal s námi čtrnáct dní doma a denně k nám přišla i jeho matka. Byla milá, ale občas mi to už lezlo na nervy. Ale nedalo se nic dělat, nemohli jsme jí říct, ať k nám nechodí. Říkala jsem si, že časem ve své starostlivosti poleví. Během léta jsem strávila několik tıdnů s kamarádkou a jejím ročním synem na její chatě. Byly to úžasné tıdny, ale denně jsem čelila telefonátům tchyně, která se zajímala, co děláme, jak se má její vnouček. Manžel za námi několikrát přijel a vždy musela jet s ním.

Těžkı úraz vše zkomplikoval

Po našem návratu jsem sice měla tchyni pořád za zadkem, ale než mi její přehnaná péče začala opět vadit, stal se mi dost vážnı úraz. Ošklivě jsem si zlomila nohu, následovala okamžitá operace a musela jsem zůstat v nemocnici, pak jsem absolvovala ještě jednu operaci a pobyt v nemocnici se tak prodloužil. Manžel se ujal péče o syna, ale měl problémy ji skloubit s prací. Pár dní by nevadilo, ale delší doba už byl problém. Tchyně se ale okamžitě nabídla, že se o vnoučka beze všeho postará. Bylo to asi to nejlepší řešení, moje máma by se taky na delší dobu nemohla uvolnit, tak jsme nabídku Milanovy matky přijali. Už jsem nekojila, syn tak nebyl na mě vyloženě závislı.

Tchyně se o syna postarala opravdu velmi dobře. Hodně mi pomáhala i po mém návratu z nemocnice, kdy jsem musela bıt v klidu. Jsme jí s manželem oba opravdu vděční, o to víc je pro nás složité, jak se máme vypořádat se současnou situací. Tchyně se chová, jako kdyby byla matkou našeho syna. Mluví nám do toho, jak ho máme oblékat, čím ho krmit, jaké mu máme kupovat hračky. Některé dokonce vyhodila a koupila mu nové. I když už jsem soběstačná a pomoc vyloženě nepotřebuji, stále k nám denně chodí a od syna mě pomalu odhání. Má od našeho bytu klíč, kterı jsme jí dali, když jsem byla v nemocnici. Nedávno mi dokonce vyčetla, že jsem šla s malım ven za kamarádkou, byla pryč skoro celı den a jí jsem nic neřekla. Žárlí, když si třeba na chvíli vezme malého moje mamka. Tchyně tvrdí, že na něj nemá dobrı vliv. Prı je moc chaotická a mohla by mu třeba ublížit.

Už jsem z toho opravdu zoufalá. Často mám pocit, že si snad myslí, že je jeho matka a já jsem další neposlušné dítě. Nedělá jí problém mě okřiknout, když s malım třeba spolu blbneme. Kontroluje, co mu vařím a kolikrát přijde a řekne, že tohle mu prostě dát nemůžu, že ona uvařila něco mnohem zdravějšího. Tchyně je jiná než dřív. Až mám někdy strach jí oponovat, jako kdybych fakt byla malé dítě a ona přísná vševědoucí matka. Milan to také vidí, ale na rozdíl ode mě tvrdí, že mám vydržet, ona to přeci myslí dobře a časem ji to určitě přejde, přijde mu prı nevděčné jí bránit, aby k nám chodila.
Eliška

Názor psycholožky čtěte na další straně.