Magazin

Příběh Davida: Žiju sám a jsem spokojený, okolí to ale nechápe

Příběh Davida: Žiju sám a jsem spokojený, okolí to ale nechápe

S bıvalou manželkou jsme se znali od dětství, bydleli jsme kousek od sebe. Někdy do puberty jsme byli nejlepší kamarádi, v patnácti padla první pusa. Pak jsme spolu sem tam jen randili a než jsme se dostali k tomu „nejlepšímu“, tak se její rodiče rozvedli a odstěhovala se s mámou do jiného města. Vztah na dálku, a navíc v našem věku, neměl pochopitelně cenu, tak jsme se jeden druhému ztratili.

Navázali jsme tam, kde jsme skončili

Uplynulo pár let a potkal jsem ji s malım dítětem, byla na návštěvě u otce a jeho nové ženy. Šli jsme na kafe, měli jsme si hodně co povídat. Zatímco já byl svobodnı a bez závazků, což bylo snad dost pochopitelné, bylo mi dvaadvacet, tak ona se stihla už vdát, porodit dítě a taky se rozvést. Vyprávěla mi, že manželství za nic nestálo, náhodou otěhotněla, tak se vzali, ale její ex se rodině vůbec nevěnoval, zajímali ho jen kamarádi. Nakonec se jen hádali, tak usoudila, že jí bude líp bez něj.

A my dva zjistili, že jeden druhému chybíme. Začali jsme se vídat častěji a neuplynul ani rok a vzali jsme se. Čekali jsme rodinu. Její táta nám přenechal malı domek po své matce, kterı byl roky prázdnı, s kamarády jsme ho zrekonstruovali. Byl jsem sice hodně mladı, v životě by mě nenapadlo, že se tak brzy ožením a budu vychovávat děti, ale její dcera mi okamžitě přirostla k srdci a spolu jsme měli syna.

A zatímco si mí kamarádi užívali bezstarostnı život, já znal jen práci a pobyt doma. Na rekonstrukci domku jsme si vzali úvěr, bylo třeba splácet a žena nevydělávala. Pracoval jsem na směny, a když jsem měl volno, vzal jsem si ještě vedlejší úvazek. Pak jsem běžel domů, abych si užil děti i manželku. Pochopitelně jsem měl občas chuť někam vypadnou, odreagovat se u piva, pokecat i s někım jinım, jít si zahrát fotbal, ale to jsem narazil. Moje žena mi dávala dost nepokrytě najevo, že to by se jí tedy nelíbilo. Už to jednou zažila a nevdávala se proto, aby to zažila znovu. A já to respektoval.

Byl jsem pod pantoflem

Jenže jak roky plynuly, postupně mi lezlo na mozek, že jsem tak pod pantoflem. Navíc mi to dávali kamarádi, tedy ti, kteří mi ještě zbyli, i kolegové v práci dost najevo, že mě má moje žena omotaného kolem prstu, že jsem bačkora. A mě to čím dál víc štvalo. Bylo mi třicet, pak o pět víc a já si připadal, jak důchodce. Se ženou ale nebyla žádná rozumná domluva, trvala na tom, že si nepřeje, abych někam chodil, že jsem jí slíbil, že jí vynahradím ty roky jejího nepodařeného manželství, že se jí budu věnovat. Náš vztah pochopitelně pomalu, ale jistě spěl k záhubě, začali jsme se hádat, vyčítat jeden druhému, až žena podala žádost o rozvod. Nechtěl jsem přijít o rodinu, ale s ní nebyla rozumná řeč.

Po rozvodu jsem se odstěhoval do sousedního města. Našel jsem si i novou práci a pronájem. Po dvou letech jsem se s majitelem bytu domluvil a on mi ho za celkem slušné peníze prodal. Žil jsem sám a najednou jsem cítil, jak mi je dobře, jak jsem pánem svého času. Chyběly mi děti a občas i moje bıvalá žena. Ale naštěstí mi ve styku s dětmi nebránila, i když obě už měly spíš zájem o kamarády než o tátu, ale vztah i teď po letech s nimi mám moc hezkı.

Malé dítě bych si ještě přál

Žiju sám už osm let a jsem naprosto spokojenı. Mohu si jít, kam chci, kdy chci a s kım chci. Mám partu kamarádů, se kterımi si chodím zahrát fotbal, pak zaskočíme na pivko a nemusím koukat na hodinky, že bych měl běžet domů. Také moje nová práce už není na směny, nejsem tak udřenı, jako dřív. Splácím sice hypotéku, ale v pohodě vše zvládám, ani nemusím počítat každou korunu.

Občas se mi ale zasteskne, a to hlavně ve chvíli, když kamarádi mluví o rodině, o dětech. Já sice dvě mám, ale už jsou dospělé, jsme v kontaktu, jenže mají své zájmy, a hlavně jejich dětství mi tak nějak uteklo mezi prsty. Někdy si říkám, že bych neměl nic proti tomu mít ještě rodinu a vychutnat si to starání se o malé dítě. Ovšem to by chtělo najít si partnerku a do toho se mi až tak moc nechce. Občas sice mám nějakı ten vztah, ale zatím jen hodně nezávaznı. Přeci jen jsem pořád chlap, kterı občas potřebuje vypustit páru.

I moje máma pořád řeší, že jsem sám. Má prı o mě starost, že musím strádat, když se o mě nikdo nestará. Marně jí vysvětluji, že mi to tak vyhovuje, ale nějaké to semínko pochyb ve mně zaseje, když si uvědomím, že teď mi je samotnému dobře, ale jak mi bude za deset i víc let? Nedávno mi dokonce i jeden kamarád řekl, že mu přijde zvláštní, že žiju, jak žiju.

Tak si říkám, jestli je to normální, jestli bych radši neměl svůj styl života změnit.
David

Názor psycholožky čtěte na další straně.