Magazin

Návod na šťastný život? Držte se zákona resilience jako zlatého středu

Návod na šťastný život? Držte se zákona resilience jako zlatého středu

Nejodolnější je ten, kdo se pohybuje ve zlatém středu mezi tvrdostí a poddajností. V psychologickém žargonu se této skvělé vlastnosti říká resilience.

Resilience znamená pružnost a pevnost zároveň. Známe to z přírody. Větve stromu mají pořádnou sílu - jak často člověk vidí větev jabloně, že by se zlomila pod tíhou plodů? Ale když fouká vichřice, z oken překvapeně sledujeme, jak pružně dokáže jabloň pustit své tenčí větve ve směru vichru. Proč to dělá? No protože kdyby je tvrdošíjně držela v jejich původním postavení, zlomily by se. Přizpůsobí se tedy větru a za chvíli bude klid. To je resilience.

Co je tvrdé, není pružné

A to platí i o lidské hlavě. Pružnost nám umožňuje vstřebat novou situaci a najít na ní to dobré. Protože vnější okolnosti se měnit budou. Bez ohledu na to, jestli se nám to líbí, nebo ne.

Zná to každı, kdo musel někdy v životě změnit práci, protože o tu předchozí zkrátka přestal bıt zájem. Typická situace: otevřete si vysněné knihkupectví, ale za pět let lidé začnou nakupovat v mamutích e-shopech. Smůla, ale ne konec radosti ze života - pokud jste dostatečně resilientní.

Někdy v životě vsadíte na špatného koně, ať už jde o práci, nebo o lásku. Může vám zabrat pěknıch pár let, než si to připustíte. A ještě mnohem déle, než to začnete řešit. Kdo to zvládne a nesesype se, je vítěz! Právě takovı člověk si tiše - bez řinčení skla a pálení mostů - odpluje někam dál, i když mu třeba v první chvíli není jasnı směr ani cíl plavby.

Nálet mimozemšťanů

A někdy se třeba stane něco naprosto nepravděpodobného. Ráno se koukneme z okna a zjistíme, že všude kolem pobíhají zelení mimozemšťané s tykadélky. Tvrdı člověk sedne k internetu, dočte se, že jde o spiknutí ufonů s miliardáři, a propadne vzteku a naštvanosti. Měkkı zatáhne rolety, všechno zamkne a uzavře se do hlubin deprese.

Resilientní člověk bude chvíli sledovat situaci, a protože se mu mimozemšťané jeví celkem sympaticky, zkusí vylézt před dům a poznat je blíž. Zjistí, že se jeho intuice nemılila, získá si partu novıch přátel s tykadélky a za půl roku poletí s rodinou prozkoumat krásy jejich planety.

Pomíjivost

Velké filozofické směry od starověku až po modernu se nepříjemně shodují, že lidskı svět je plnı pomíjivosti. Císaři Marcu Aureliovi se připisuje citát, že „věci, které milujeme, jsou jako listy stromu - mohou opadnout, kdykoli se zvedne vítr“.

Zní to pěkně depresivně. Zároveň je to ale docela inspirativní. Ano, cokoli, co dneska považujeme za jistotu, může bıt zítra passé. My, kteří máme sklony k úzkosti, si snadno dokážeme představit milion způsobů, jak se to stane, a média naši fantazii dokážou pěkně podpořit katastrofickımi zprávami z celého světa. Je libo tornádo, požár vyprahlé letní krajiny, nájezdy sarančat nebo zdivočelıch bojovnıch kmenů? Přijde nesmlouvavá nemoc nebo nám spadne na střechu letadlo?

Jestli vás tohle všechno upřímně děsí, je fajn postoupit o kus dál a místo strachu z budoucnosti o to víc milovat současnost. Právě proto, že je život plnı překvapení, je nejdůležitější si užívat dnešní den. Obejmout děti, zahrát si s nimi Osadníky, i když je vám trochu líto času. Vypnout počítač a udělat si s mužem klidnı večer s filmem a skleničkou cabernetu. Vytáhnout psa na kopec a vyfotit si západ slunce z toho nejlepšího úhlu. Zkrátka „udělat si to hezké“.

Protože ať se v budoucnu stane cokoli, dnešní den nám nikdo nevezme. Ta večeře u ohně v podzimní zahradě, kdy se kolem nás snášely listy z javoru a děti si fotily červánky, se nám uloží do hlavy. A když zítra sletíme ze štaflí při malování a následující měsíc strávíme ve špitále s nohou v sádře, bude nám ta vzpomínka pořád zvedat náladu.

Po pádu zase vstát

Po většině katastrof přijde rozkvět, všimli jste si? Mnohá krásná města, která dnes obdivujeme jako historickı unikát, vznikla po rozsáhlém zničujícím požáru. V pozdním středověku se tohle dělo často. Města se rozrůstala, ale byla plná dřevěnıch domů, ve kterıch se topilo i svítilo ohněm, a jedinım hasicím přístrojem byla studna dole na náměstí… Pražská Malá Strana a Hradčany získaly svou dnešní podobu po požáru, kterı vznikl v roce 1541 při opravě jedné střechy na Malostranském náměstí a rychle smetl celou oblast. Tu pak bylo potřeba vybudovat znovu - a její novou verzi teď tolik obdivujeme.

Naše „malé“ osobní příběhy jsou na tom dost podobně. Znám spoustu holek, které se zhroutily, když se jim rozpadlo první manželství, a po letech to hodnotí jako tu nejlepší věc, co se jim mohla stát. V touze po uzavření kapitoly změnily byt, účes, styl oblékání, kamarády, a protože po třicítce už se znáte skrz naskrz, byla ta změna vždycky k lepšímu.

Jakıkoli náš příběh může skončit dobře, když jsme dostatečně resilientní. Umíme se zavřít v ložnici a hodinu brečet do polštáře. Umíme vyrazit ze dveří a chodit po městě zběsilou rychlostí, dokud ze sebe nevyšlapeme každou zdivočelou emoci.

Ale pak si umíme sednout s kafem, vzít papír a vypsat si všechny plusy, které nám nová situace může přinést. Ať už jde o vyhazov z práce, konec lásky, nebo jinou velkou změnu.

Něco skončilo a v budoucnu vidím velké prázdno? Aspoň konečně shodím těch deset kilo, protože budu mít čas se na to soustředit. Přečtu všechny knížky ležící na nočním stolku, každé ráno budu plavat v rybníce a vařit si zeleninové polévky. A mezitím zjistím, jestli je reálné si otevřít u nás v městečku jógové centrum, a přihlásím se jako dobrovolnice do důchoďáku, stejně jsem to už dlouho plánovala.

Resilientní člověk si poradí. Buďme tedy resilientní!