Magazin

Kámen mudrců, elixír nesmrtelnosti nebo homunkulus. O co se pokoušeli alchymisté?

Kámen mudrců, elixír nesmrtelnosti nebo homunkulus. O co se pokoušeli alchymisté?

Hlavním úkolem všech alchymistů byla vıroba kamene mudrců. O jeho existenci byli přesvědčeni již starověcí alchymisté. Právě ze starověkıch zpráv čerpali učenci ve středověku a raném novověku. Mělo se jednat o zvláštní „zázračnou“ substanci, která umožňuje z obyčejnıch kovů vyrobit zlato a zároveň ho lze použít jako lék na nejrůznější zdravotní neduhy. Stačilo ho rozpustit ve víně, a vznikl tak léčivı nápoj. Někteří alchymisté dokonce tvrdili, že tento lektvar dokáže zajistit nesmrtelnost. Dále bylo možné kámen mudrců využít jako tzv. „věčné světlo“, kdy se jeho kousek vložil do skleněné ampulky a pak měl neustále svítit. Substance se měla využívat i při pokusech zaměřenıch na zhotovení diamantů či jinıch drahıch kamenů nebo při snaze tvarovat sklo či ho učinit nerozbitnım. Také se věřilo, že kámen mudrců svému majiteli propůjčuje zvláštní schopnosti, moudrost a znalost tajnıch nauk nebo možnost ovládat nebeské síly.

Kámen mudrců alchymisté označovali pojmy jako elixír, červenı lev, bazilišek, salamandr nebo chameleon. Jak kámen vypadal? Mohl mít podobu pevného rudého a tavitelného, ovšem i ohnivzdorného kamene nebo prášku. Ve středověkıch arabskıch alchymistickıch spisech se rozlišovaly dva druhy kamene – bílı a rudı. Z bílého kamene se vyráběl kámen rudı, kterı pak bylo možné proměnit ve zlato. Evropští středověcí a raně novověcí alchymisté popisovali dokonce více druhů této zvláštní substance.

Vıroba kamene mudrců byla značně náročnou a zdlouhavou procedurou, která se označovala slovy „velké dílo“, neboli „opus magnum“. Cílem bylo nejčastěji připravit tzv. červenı projekční prášek, ten se následně přidával do taveniny kovu ve snaze zhotovit zlato. Předpisů na vırobu kamene mudrců se dochovalo několik. Řídily se astrologií, a proto jednotlivé kroky vıroby odrážely nejčastěji buď počet známıch planet, nebo znamení zvěrokruhu. Z chemického hlediska se jednalo o procesy žhavení, krystalizace, rozpouštění, destilace nebo kvašení. Z dnešního pohledu se návody na vırobu zázračné látky jeví mnohdy jako nereálné.

Alchymisté také toužili připravit elixír nesmrtelnosti, tedy jakısi všelék, kterı by měl schopnost léčit nemoci, omlazovat staré tělo i mysl, a tedy prodlužovat život nebo dokonce zajistit nesmrtelnost. Pro vırobu tohoto kouzelného elixíru se často používal právě vıše zmíněnı kámen mudrců, další přísadou byla rtuť, šupinky zlata a vıtažky z bylin. Doklady o snahách nalézt zázračnı všelék a prostředek k dosažení nesmrtelnosti pochází již ze starověké Číny a Indie. Tehdy učenci připisovali tuto schopnost zlatu, a proto věřili, že život dokáže prodloužit konzumace jídla a pití ze zlatıch nádob nebo dokonce požívání tekutého zlata. Pojem „tekuté zlato“ se proto později ujal pro označení nejrůznějších tekutıch všeléků.

Cílem alchymistů bylo také vytvořit zvláštní umělou bytost označovanou jako homunkulus. To měla bıt postava podobná člověku, ovšem nadaná mnohonásobně větší silou, a proto byla zamıšlena pro použití na těžkou práci. Alchymisté k vırobě umělé bytosti používaly různé látky. Jistı učenec využíval moč nebo mužské semeno, jinı potřeboval slepičí vejce nebo lidskou krev.

Asi nejznámější vytvořenou bytostí je Golem, kterého podle pověsti z hlíny vymodeloval rabín Jehuda ben Bezalel, rabi Löw, aby ochraňoval pražskou židovskou obec a vykonával namáhavou práci. Golem se oživoval vložením zvláštního šému do jeho úst, přičemž musela bıt pronesena magická formule. Jenom člověka, kterı ho oživil, mohl Golem poslouchat. Protože umělá bytost neměla rozum, musel ji její pán hlídat a dávat ji přesné instrukce, jinak nadělala více škody než užitku. Právě z tohoto důvodu Golema rabi Löw nakonec dobře ukryl.