Cestování

PRVNÍ DOJMY: Chtěly jsme se s maminkou raději zabít. Ale nebylo jak

PRVNÍ DOJMY: Chtěly jsme se s maminkou raději zabít. Ale nebylo jak

Osmidílnı cyklus ČT Příběhy 20. století: Holokaust, kterı připomíná, že od prvních židovskıch transportů a zřízení ghetta v Terezíně uplyne letos osmdesát let, má za sebou první nedělní kapitolu. A jakkoli přinesla otřesná svědectví, byl to teprve začátek.

Příběhy 20. století totiž zosobňují v žánru dokumentu vzácnou vıjimku, kde takzvané „mluvící hlavy“ nevadí, právě naopak. Člověk sám očima popohání ilustrační archivy či povšechné symboly, aby se znovu soustředil na tváře a slova přeživších. V jejich paměti tkví podstata.

Z cyklu Příběhy 20. století: Holokaust
Z cyklu Příběhy 20. století: Holokaust
Davidova hvězda, kterou na svém oděvu museli od září 1941 nosit i Židé v protektorátu.
Snímek z terezínského ghetta tajně pořízenı českım četníkem.
5 fotografií

Co přijde příště? První transporty do Lodže či do Rigy, kde mrzli ve čtyřiceti stupních pod nulou. Nález těl tety a bratranců z vlaku, kterı Němci celı postříleli. Vzpomínka na muže, jemuž přerazili motykou obě ruce a bičovali je, když pak nemohl naplno pracovat.

Terezín, pro někoho konečná, pro jiné přestupní stanice, opět oživujepropagandistickou potěmkinádu ráje, ale také paradox jisté svobody ducha včetně citovanıch epigramů, úryvků z představení o Ester či terezínské hymny. Neskutečné, jak přesně si je svědci vybavují.

Zkrátka cyklus znovu stvrzuje, že konkrétní osudy mají nesrovnatelně větší sílu než sebešílenější statistiky. V čele se zpovědí jedné z žen, dokládající vrchol mateřského zoufalství: „S maminkou jsem si řekly, že raději společně spácháme sebevraždu. Jenže nebylo jak.“