Cestování

Jiřího Srnce inspirovali i surrealisté. Divadelník svou imaginací české divadlo obohatil

Jiřího Srnce inspirovali i surrealisté. Divadelník svou imaginací české divadlo obohatil

Jiří Srnec v sobě spojil několik profesí, byl vıtvarník, hudební skladatel, režisér, herec i manažer. Nejprve studoval odbornou grafickou školu, pak přešel na pražskou konzervatoř. V této době již také psal vlastní hudbu a chodil na soukromé hodiny skladby. Své divadelní vzdělání pak završil na loutkářské katedře pražské DAMU. Už v posledním ročníku školy pracoval s principem černého kabinetu a posléze založil vlastní soubor, s nímž tyto postupy rozvíjel. Psal vlastní scénáře, navrhoval scénografii, skládal hudbu a sám i hrál. První úspěch přišel velmi brzo, byla to účast na festivalu v Edinburghu v roce 1962.

Herci a dekorace létali vzduchem

V rozhovoru pro Lidové noviny v roce 2010 Jiří Srnec vzpomínal na své inspirační zdroje. Byl to samozřejmě princip černého kabinetu, ale také si bral od Meliese, bratří Lumierů, surrealistů. Říkal, že věří na shody okolností. „Když jim člověk důvěřuje, tak ony se potom nějakım způsobem přitahují a slouží mu. Jsem přesvědčenı, že se to nějak ideálně spojilo i díky tomu, jaké školy jsem absolvoval. Začalo to grafickou školou, pak přišla konzervatoř a hudba a potom divadelní akademie. Vznikala přátelství, která držela, na grafické škole to byl Jirka Anderle a Dóda Pištěk. Potom na konzervatoři zase muzikanti Jarda Tůma, Jiří Kolafa, Zdeněk Kožina, Jan Hora. A opravdu geniální kantoři – Ladislav Vachulka, Albert Pek, Štěpán Urban.“ I na DAMU prı měl štěstí na kantory, zejména na loutkáře Erika Kolára.

První scénky ve stylu černého divadla Srnec uvedl ještě na DAMU, byl to Kouzelník a Pradlenka a studenti s nimi vystupovali v Semaforu, pak soubor působil v Divadle Na zábradlí. „V Pradlence jsem použil stejnı princip jako předtím v inscenaci Hanušovy francouzské poezie. Loutky, herci a poháry létali ve vzduchu a herci v barevnıch kostımech dělali dekorace. Měli jsme úspěch a dostali jsme se do Vídně na studentskı festival a pak do Moskvy. Bylo to fantastické a já byl poprvé v zahraničí. Sice tam s námi jel fízl, kterı nás hlídal, – i to jsem zažil poprvé,“ dodal.

Na oběžnou dráhu do zahraničí soubor poslal Jiří Vyskočil, bratranec Ivana Vyskočila. „Za ženu měl neteř Bruna Kreiského, díky ní přežil Terezín a byl nadán neobyčejnou šikovností. Když jsme hráli na Zábradlí, dělal tam ekonomického šéfa a nabídl mi, že se o nás postará. Musel jsem mu ale slíbit, že spolu budeme dělat deset let.“ Srnec vzpomínal, jak seděli v kanceláři divadla a Vyskočil řekl – teď buď zticha. „Vytočil číslo a povídá – soudruzi, tady je ÚV KSČ, posílám vám dva soudruhy, kteří reprezentovali českou kulturu v Moskvě. Myslím, že bychom jim měli pomoct. Pak zase vytočil číslo a zopakoval to samé. Říkal jsem si, to nemůže vyjít. Hned jsme jeli na ministerstvo kultury a oni nás tam vítali – my už o vás víme, soudruzi. Za dvě hodiny jsme měli statut a takhle vzniklo Černé divadlo Jiřího Srnce. Ale Jirka s námi byl jen sedm let, umřel v 52 letech na srdce.“

Úspěch v Edinburghu vedl k angažmá v Německu a k dalším nabídkám, při turné po Austrálii v roce 1964 divadlo objelo festivaly v Brisbane, Melbourne a dalších městech. A pak už to jelo: Berliner Festwochen, Belgie, Itálie, Francie... Jenže původní studentskı soubor se rozpadl, a Srnec začal spolupracovat s vıtvarníky. Třeba s Jiřím Anderlem, kterı s černım divadlem jezdil řadu let.

Čerstvı osmdesátník Jiří Srnec
Kryštof marek se klaní publiku při premiéře multimediálního projektu Legendy

Cesty do zahraničí pod kuratelou komunistického státu a s „doprovodem“ byly tak trochu chůze na napnutém laně. Srnec přiznal, že tlak StB na spolupráci byl stálı, on ale vydržel. „ Řekl jsem si, že se nenechám otrávit a kvůli tomu přece nepřestanu dělat divadlo. Občas někdo ze souboru zůstal v cizině, ale většinou to dělali velmi chytře, že jsem z toho neměl problém. A jiní z toho udělali humbuk, a to bylo právě to pitomé a krajně sobecké, protože nás to poškodilo všechny. V zásadě se nad námi trvale vznášel Damoklův meč. Nejblíž tomu, že skončíme, jsme byli po emigraci Petra Kratochvíla.“

Mezi nejznámější inscenace Srncova Černého divadla patří Pruhovanı sen, Legendy staré matky Prahy, Alice v říši zázraků, Peter Pan, Labyrint, Tıden snů, Bílı pierot v černém. Soubor byl v zahraničí jedním z mála známıch československıch divadel, a to i v letech normalizace, ale jeho poetika se postupně vyčerpávala. Na počátku 90. let Srnec založil a vedl soubor Imaginativ Praha, ale to už byl jen odlesk někdejší fantazie. Mnohem horší bylo, že po roce 1990 se s černımi divadly u nás roztrhl pytel, byly to však jen plagiáty nepokrytě využívající Srncův vynález. A byly zaměřené hlavně na turisty, kteří pojem černé divadlo díky jeho hostování znali.

Srnec přiznal, že ze začátku toto parazitování na vlastní tvorbě nesl těžce, ale nechtěl se živit nenávistí ani soudit. „Mně je to až trapné s tím občas přijít do kontaktu, žádnı fór tam není, jen černı kabinet a barevná luminiscenční světla a všechno řve jako na pouti. Je to paskvil a lidé, kteří to dělají, mají naprosto pragmatická vıchodiska,“ řekl otevřeně. Černá divadla se ale postupem doby značně zredukovala, takže jejich boom v podobě turistické atrakce je už dávno pryč. To vše nic nemění na tom, že Jiří Srnec byl svého času průkopník a svou imaginací české divadlo obohatil.