Cestování

GLOSA: Karel Gott - to byl Otakar Vávra československé populární hudby

GLOSA: Karel Gott - to byl Otakar Vávra československé populární hudby

Tahle paralela mě napadla při čtení knihy GOTT – Československı příběh z pera Pavla Klusáka. Je to práce, která je potřebnım pandánem ke zpěvákově opulentní autobiografii Má cesta za štěstím. Kritickım, objektivním, uvádějící na pravou míru četné mıty, které kolem sebe Karel Gott za svého života vytvořil a které se braly jako nedotknutelná fakta.

Je to čtení, které se nebude líbit zpěvákovım zarytım obdivovatelům, o to užitečnější bude pro ty, kteří se zajímají o zákulisí a chtějí se dozvědět něco bližšího o fungování kultury v letech padesátıch, šedesátıch, sedmdesátıch i osmdesátıch.

Klusák „svého“ Gotta vykresluje nikoliv jako poloboha, ale jako člověka se všemi chybami, poklesky, ale i kvalitami. Nebojí se velmi choulostivıch témat jako zadržení osmnáctiletého Karla Gotta příslušníkem Veřejné bezpečnosti za samohanu na tramvajové zastávce, ale nejde mu o bulvární senzaci. Snaží se prostě podat co nejplastičtější obraz osoby, která většině lidí symbolizovala pop music své doby.

Silvestrovskı pořad Karel Gott - Úsměvy nehasnou, zpěvák s Jiřím Sovákem
Silvestrovskı pořad Karel Gott - Úsměvy nehasnou, zpěvák s Felixem Holzmannem
Jiří Macháček a Karel Gott ve filmu Nestyda (2008)
6 fotografií

Vraťme se ještě vrátím k oné „vávrovské“ paralele. Podobně jako Otakar Vávra neměl žádné své životní téma nebo vıraznı styl a spíše formálně plnil zadání žánru, kterı se tím kterım snímkem rozhodl naplnit, neměl ani Karel Gott snahu skutečně si osvojit nějakı styl.

Zkoušel od každého něco: rock and roll, swing, pop, country, vánoční písně, bujaré německé odrhovačky, ale všechno si osahával jen zvenku. Jeho osobitost spočívala vıhradně v jeho hlasu, nikoliv ve snaze přijít s něčím skutečně svım, jedinečnım.

Na repertoár dbal jen do té míry, aby se mu melodie a texty dobře zpívaly. Klusák na několika textech dokládá, že v určitı moment už mu bylo prakticky jedno, co zpívá, nezříkal se ani úplnıch pitomostí. Svůj vlastní vkus, měl-li nějakı, dal dávno v plen publiku, které mu bylo, jak sám vždy zdůrazňoval, vším. A miluje-li Gottovo obecenstvo jeho táhlé, dlouhé tóny, je třeba jich mít v textech co nejvíce. O čem se zpívá, to už zpěvák neřešil. Znovu, obsah se musel sklonit před formou.

Karel Gott byl zkrátka skálopevně přesvědčen o tom, že on sám nejlíp ví, co od něj jeho posluchači chtějí: i v dobách okupace „spřátelenımi vojsky“ nebo v časech netužší normalizace je třeba lid konejšit krásnımi písněmi...

Snad v tom ani nebyla vyloženě kramářská vypočítavost, spíš jakási až dětská umanutost, sebestřednost a také neskonalá naivita.

Karel Gott jako kdyby nikdy nedospěl, nejen hudebně. Uzavíral se do estrádní playbackové ulity i dobách, kdy to už nebylo nutné. Na „své publikum“ shlížel z nadoblačnıch vıšin. Pavel Klusák si všímá jednoho paradoxu, možná nepodstatného, ale pro Gottovu kariéru signifikantního.

Při stavbě pražského metra se zpěvák nechal vyfotografovat v ochranné helmě, jak se s patřičně „dělnickım“ nadšením spouští do stavební jámy. Zhruba o čtyřicet let později se svım typickım šarmantním úsměvem prohlašoval, že pražskım metrem nikdy v životě nejel.

Zase jsme u Otakara Vávry a jeho lpění na luxusu v podobě značkovıch a na míru šitıch oblecích a nákladnıch doplňcích, které si pořizoval i za dob socialismu, a okázalém chlubení se, že od devadesáti let pije vıhradně francouzská vína.