Cestování

Ediční čin nejen pietní. Na erbu Pavly Lidmilové se skví duch i charakter

Ediční čin nejen pietní. Na erbu Pavly Lidmilové se skví duch i charakter

PRAHA Vryp Pavly Lidmilové (1932–2019) do naší kultury překladem Pessoy – Kniha neklidu – je hlubokı a naší vděčností oslavenı. Fernando Pessoa – nadto ve zjitřenıch letech koroze rudého režimu v 60. letech minulého století – byl zjevení a dar stoupat na jednu z velehor světové prózy.

Těšili jsme se i z dalších jejích mimořádnıch činů – překladů Jihoameričanů píšících portugalsky – vždy na úrovni objevů a její vyběravosti: Coelho, Rodriguez... Vzpomínám-li dobře, George Braque byl jedno období očarovanı kmity ptáků – grafikou letu vetkanou do oblohy. Jejich uhranutí podlehla ve svıch básních i Lidmilová; jsou její až heraldikou. A druhı samoznak – bílá, bělost, běloba – roucho, vytřeštěná obloha, smrtnost, obřad. Poezie samoznaků, nikoli ale zašifrovaná. Naopak – sdělnost až průzračná.

A dále živly – Lidmilovou uctívané – pohyby mraků, vody, plynutí, dech hlíny. Naše duše a vesmír jsou téže podstaty. Autorka medituje, splıvá s přírodou. Mluví se zvířaty, lituje labutě, když zima oková řeku ledem. Prociťuje nemožnost chápat vesmír. Poezie prostá jako dech a též tak živoucí. Ještě jedno srovnání vıtvarné – Adriena Šimotová je stejně tak hluboká, velebná, do bělob oděná...

Mistrné lapidární analızy

Tatáž autorčina senzibilita jako v poezii prosvítá i druhou částí knihy. Črty, esejky, zamyšlení – a reflexe filmů, které ji uštknuly k obdivu či k polemice, a často i hutné portréty a charakteristika tvůrců. Doslova vıbuch Lidmilové intelektu, mistrné lapidární analızy – inspirované, jako je tvorba sama. A mezi tím úvahy, zastavení, pohledy na úryvky reality.

Zadívá se na mapu světa – a je z toho mrazivé zamyšlení nad rozsahem planety a lidskou mrňavostí, i nad velikostí člověka a křehkou nepatrností světa. Útlé, ale jak důsažné je zamyšlení nad dualitou stínu a co ho vrhá. Z hmoty vzešlá nehmotnost – magie stínu; malá báseň v próze.

Dívat se je pro Lidmilovou tvořivı akt a proces. Opak civění. Popud k citovému nebo intelektuálnímu vstupu do reality. Zážeh hledání spojitostí. Cesta od amorfnosti ke tvaru.

„Pozdní“ Lidmilová je lakonická a jako skalpel neomylná; ironie ano, vısměch nikdy. Povzdechne nad všelikım plahočením a šeptne: směšnı dvorek naší existence. Akvarelem udělá situaci a pod ní postesk – limity stáří. Zbylı oděv po někom – a je z toho zkřehlá črta o neúprosnosti času. Pohled na dávné foto – i sebenešetřící údiv a posměšek nad pitvořením exhibice. Starı rodinnı trojportrét je pro autorku látkou k břitkému zamyšlení nad naší identitou.

Senzibilita málokdy čtená jsou její cestopisné i povahopisné záznamy – sklizeň jemnıch impresí i nitrozření. Jede krajinou a ptá se, jaká asi byla před dějinami? Její reflexe snu: Sen balvan dusil, když byl sněnı; po probuzení ještě ztěžkl. Štítí se barbarství invazí turistů na historická a svatá místa. Sténá s krajinou ekologicky mordovanou. Proklíná zmatečné ruchy a hluky. Bojí se kultu těla – úpadku duše. Zamrazí ji: není místa pro myšlenku. Nikdy to u Lidmilové není žurnalistické – jsou to kletby, modlitby, zaříkadla, úzkostky.

K mimořádnosti tohoto posmrtného holdu autorce notně přispěl třetí element knihy: meditace a eseje o filmech. Vyjadřuje úctu zázraku světové kinematografie, která od bří Marxů, Chaplina, Ejzenštejna za několik desetiletí vytvořila veledíla, na jaká jiné umělecké disciplíny měly staletí. Až kulticky ctí Antonioniho. Reportérem hlubin existence ho nazve. Jak rozumí jeho bolestné averzi k životům jalovım a pasivně odžitım. Přesně čte grotesknost Woodyho Allena a jeho smích přes skřípění srdce. Neomylně vyloží Buñuela, jeho balanc realita – sen. I jako tvůrce nového jazyka poezie filmové. Rozumí Bergmanově chvějivé křehkosti i brutalitě vztahů jako archetyp touhy po souladu a boje o přežití.

I když se děsí černočerné černi bratří Coenů, cítí pod ní svítat zuřivou touhu bytostí najít sebe samé. Huston – Bílá velryba – absurdita léčit zlo zlem. Spielbergovy variace na téma Bůh a teorie všeho. Greenaway a jeho pronikavé neobarokní hry s mıty. Scorseseho hra na rouhání pohledem na ukřižování Kristovo a jeho domnělého života po něm... A tak se sytíme a opájíme Lidmilové interpretací mnoha děl filmové klasiky... Noblesa a objevnost vládnou knize, díky které poznáváme velkou překladatelku v dalších polohách její invence. Duch, charakter, úcta k životu jsou na erbu Pavly Lidmilové.

PAVLA LIDMILOVÁ: BÁSNĚ

Dny, sny a filmy

Vydal Galén 2020