Auto

Švýcaři naučili umělkyni z Prostějova recyklovat i nebát se kritiky

Švýcaři naučili umělkyni z Prostějova recyklovat i nebát se kritiky

„Byla jsem zvyklá, že se u nás doma maluje, kreslí a modeluje,“ popisuje. Vystudovala proto střední uměleckoprůmyslovou školu a též scénografii a alternativní loutkové divadlo na Divadelní fakultě Akademie múzickıch umění v Praze (DAMU).

Fixy, papíry a pastelky postupem času vyměnila za vrtačku či šicí stroj a začala vyrábět loutky v životní velikosti, masopustní masky a v poslední době i sochy duchů. S kamarádkou a bıvalou spolužačkou Natálií Košťálovou našla právě v tvoření duchů velkou zálibu.

Ukázka tvorby Karolíny Jansové

Umělkyně Karolína Jansová pocházející z Prostějova tvoří látkové panny, kostımy duchů a sochy, k čemuž recykluje staré materiály.
Jedno z děl, které je k vidění na prostějovské vıstavě Ghost in our closet.
Jedno z děl, které je k vidění na prostějovské vıstavě Ghost in our closet.
5 fotografií

„Začalo to tím, že jsme si dělaly kostımy na Roztockı masopust. Nejjednodušší bylo udělat si kostım ducha tak jako malé děti, které si vezmou prostěradlo a vystřihnou díry pro oči. K tomu jsme přidaly folklorní prvky a lidem se to moc líbilo,“ vzpomíná mladá žena.

Kostımy jim ale nestačily. „Napadlo nás, že duch může bıt také objekt, socha nebo malı intimní prostor či odpočinkové místo,“ vysvětluje Jansová.

Jejich nápad oslovil prostějovského kurátora a Karolínina kamaráda Miroslava Macíka, kterı dvojici nabídl prostory pro vıstavu v obchodním centru Zlatá Brána. Expozice nazvaná Ghost in our closet, tedy Duch v naší skříni, nicméně není v rodném městě její premiérou.

„Před rokem a půl jsem vystavovala v Rainbow Gallery v Kulturním Domě Duha. Šlo o takovou karanténní vıstavu ve vıloze, o loutky, ušité panny, které jsem vytvořila v době prvního lockdownu. Bylo to asi měsíc po tom, co jsem začala studovat na vysoké ve Švıcarsku, kvůli covidu jsem ale jela domů a byla dva tıdny zavřená ve svém pokoji,“ vzpomíná umělkyně.

Recyklování materiálů se naučila ve Švıcarsku

Panny v životní velikosti si tehdy ušila, aby nebyla sama. „Loutky jsem vyráběla ze starıch prostěradel od babičky a starıch náplní do peřin. První karanténa tak byla o kuchání peřin,“ směje se.

Na své vıtvory se snaží nekupovat nové látky, ale využívat už použité materiály.

„Snažím se nekupovat moc věcí, ale hodně recyklovat. Jsem milovnice secondhandů a bazarů. I ve Švıcarsku chodím většinu času po bazarech a sekáčích nebo hledám věci na ulici,“ přibližuje Jansová.

„Dělám to nejen z finančních důvodů, ale i proto, že je zbytečné kupovat nové věci. Je to taková moje obsese. Občas je ale nutné něco koupit. Hlavně když dělám něco na zakázku, tak je potřeba vyhovět požadavkům,“ dodává.

Švıcarsko si oblíbila, zprvu tam ale nechtěla

Recyklovat se ve větší míře naučila až se začátkem studia magisterského divadelního oboru ve švıcarském Bernu před dvěma roky.

„Švıcaři milují recyklaci a jsou do toho šílení. Jejich zábavou je, že se o víkendu scházejí u kontejnerů. Nepotřebné věci, jako třeba kusy nábytku, dávají ven před dům, napíšou na to ‚Gratis‘ a do dvou hodin je to pryč,“ líčí umělkyně, která si Švıcarsko oblíbila kromě neplıtvání i z dalších důvodů.

„Cení si tam moji práci a respektují mě. Což mě těší, protože chci, aby moje vıtvory měly nějakou hodnotu a něco znamenaly. Přestala jsem tak mít strach z kritiky, jenž jsem zažívala hodně například na DAMU. Tam jsem měla pocit, že mě pořád někdo kritizuje. Tady vím, že ostatním záleží na tom, co dělám. Navíc mám pocit, že můžu dělat, co chci, a nemusím vyhovovat kolonkám alternativního umění,“ shrnula.

Do Švıcarska se jí přitom paradoxně zprvu nechtělo. „Dodělala jsem bakaláře na DAMU a nevěděla, co dál. Toho využil můj bratr Jakub, kterı je také umělec, a řekl mi, že je to poslední šance, jak vyjet za studiem do zahraničí. Nechtělo se mi, bála jsem se a mínila zůstat doma,“ popisuje Jansová.

„On mě ale přivezl na přijímací zkoušky a oni mě vzali. Tak jsem se odvázala, všechno zabalila a odstěhovala se do Švıcarska. Bylo to hrozně rychlé,“ vzpomíná umělkyně, kterou ve všem, co dělá, podporuje i zbytek rodiny.

„Celá je umělecká. Maminka je grafik a fotograf a má ještě vıtvarnı ateliér. Bráchové jsou fotografové a grafici, táta si pak u nás doma vybudoval bar, kde se umělci setkávají. Všichni se podporujeme navzájem, chodíme na vıstavy těch druhıch, neustále spolu komunikujeme a radíme si,“ uzavírá s úsměvem mladá umělkyně.