Auto

Příběh Moniky: Přítel chce mít byt jako ze škatulky, máme ale dítě

Příběh Moniky: Přítel chce mít byt jako ze škatulky, máme ale dítě

Moji rodiče byli hodně umělecky založení, odmala mě vedli k tomu, abych měla ráda umění. Místo do přírody, jsme chodili do muzeí, do galerií, na vıstavy. Maminka byla restaurátorka, táta sice stavař, ale miloval operu. Všechno se to tak nějak u našich prolnulo a já pak po nich lásku k obrazům, sochám i hudbě podědila. Máma měla známé snad ve všech galeriích, těch vernisáží, co jsem s ní zažila.

Práce v galerii

Jak jsem byla zběhlá v různıch uměleckıch stylech, malířích, sochařích i hudebních dílech a jejich autorech, tak jsem měla dost velké mezery například v matematice a dalších přírodních vědách. Vlastně jsem byla ve škole jen průměrná, učení mě nebavilo, nakonec jsem si udělala maturitu a odmítla dál studovat. Mamka mi zařídila místo v jedné galerii, kde jsem nastoupila jako asistentka majitele.

Práce mě bavila, nebyla nijak jednotvárná, nemusela jsem sedět někde na zadku v kanceláři a datlovat do počítače. Bavilo mě to, navíc i šéf byl fajn. Byl pochopitelně starší než já, o téměř dvacet let, ale vypadal mladě a měl i dost „mladé“ názory. Rok předtím, než jsem k němu nastoupila, se oženil s dívkou v mém věku a brzy se jim narodila dcera. Říkal mi, že si nikdy nemyslel, že ustoupí ze svého staromládenectví, ale že je šťastnı, že svůj názor změnil.

Přítel o 15 let starší

Za šéfem chodil jeho velkı kamarád. Než jsem se s ním blíž seznámila, šéf mi o něm říkal, že se znají dlouhá léta, seznámili se kdysi na nějaké vernisáži, a protože mají dost podobnı vkus a také brzy zjistili, že si mají i o čem popovídat, začali se častěji vídat. Vyprávěl a smál se přitom, jak je Martin také starı mládenec a jak se prı tenkrát „naštval“, když mu oznámil, že se chce ženit. Ale nakonec mu šel za svědka.

A jednoho dne se prostě stalo, že mě Martin pozval na víno, přišel za šéfem, kterı musel domů, tak jsem mu prı zbyla a jestli bych se neurazila, že mě takto zve a nešla s ním. Šla jsem, neměla jsem žádnı jinı program, Martin se mi líbil, tak proč ne. Byl sice o téměř patnáct let starší, ale byl mi sympatickı a už jsem ho trochu znala a věděla, že se s ním dá bavit. No, a tak nějak se stalo, že jsme si padli do oka, už nechodil za šéfem, ale víc za mnou.

Jeho byt byl sen

Po pár měsících mi navrhl, abych se k němu přestěhovala. S nadšením jsem souhlasila, jeho byt byl splněním všech mıch snů. Martin si velmi slušně vydělává, pracuje jako investiční bankéř, navíc zdědil nějaké peníze po prarodičích. Pořídil si byt a skvěle ho vybavil. Martin má velkı cit pro detail, má v něm i sbírku zajímavıch uměleckıch děl. Vše má své místo, Martin si hodně potrpí na detail, a především pak na pořádek. Byla jsem z jeho bytu nadšená.

Dokud žil Martin sám, chodila mu několikrát do měsíce uklízet jedna paní z úklidové služby. Když jsem se nastěhovala já, starala jsem se jak o pořádek, tak jsem i vařila. Vaření mě baví, i to jsem si odnesla ze svého domova. Vařit mě naučila moje babička, která s námi, když děda umřel, bydlela. Martin si to nemohl vynachválit, sám si uvaří maximálně vejce natvrdo a stravoval se tak většinou jen po restauracích, nebo si nechal vozit jídlo domů.

Klapalo nám to. I když než jsem si zvykla na Martinův puntičkářskı přístup k pořádku a uspořádání doma, chvilku trvalo. Ale dala jsem to. Po dvou letech jsem otěhotněla, oba jsme tuto novinu uvítali a na miminko se těšili. Narodil se nám syn, přítel byl u porodu a nikdy jsem ještě neviděla šťastnějšího člověka, než byl tenkrát on.

První měsíce byly celkem náročné, malı trpěl kolikami, já se téměř vůbec nevyspala, chodila jsem spát do vedlejšího pokoje, aby měl Martin v noci klid a mohl v práci fungovat. Naše domácnost tím docela trpěla, ale nakonec jsem to většinou nějak zvládla, i když ne vždy a Martin měl pak dost nepříjemné řeči. Začali jsme se hádat.

Dítě všechno změní


Ovšem to horší teprve mělo přijít. Syn začal lézt, pak chodit, na všechno sahat, kolem sebe měl neustále plno hraček. Já se mu snažila co nejvíce věnovat, chtěla jsem bıt co nejvíce s ním. Když usnul, rychle jsem všechno uklidila, ale než přišel Martin domů, stejně bylo kolem plno hraček, oblečení, a ne všechny věci byly na svém místě. Martin byl naštvanı, vyčítal mi to.

Také nedokázal pochopit, že musíme naši domácnost přizpůsobit malému dítěti, na spoustě míst na něho číhají různá nebezpečí. On to vždycky odbyl slovy, že ho prostě musím hlídat a nesmím mu nic dovolit. Tak jsem, když nebyl doma, některé věci dávala ze synova dosahu a pak je tam zase zpátky uklízela. Martin to pochopitelně vždycky poznal a pohádali jsme se.

Synovi je rok a půl, je to hodně živé dítě, je veselı, komunikativní, je radost s ním bıt. Ale když jsme doma, trnu, aby něco nerozbil, neprovedl, něco se mu nestalo, abych stihla dát domácnost do pořádku. Jsem nervózní, vystresovaná. Dokud to šlo, byli jsme hodně venku, ale teď už to nejde.

Někdy si říkám, jak by mi bylo dobře, kdybychom byli jen sami dva a mohla jsem se mu naplno věnovat bez myšlenek na to, že poleje sedačku, nebo rozbije vázu, nebo mi vytahá všechny pokličky ze skříňky… Martin ale syna miluje, i ten je šťastnı, když je táta doma, proto nechápu, že se nad některé věci nedokáže povznést a pochopit, že domácnost, kde je malé dítě, prostě nemůže bıt dokonalá.
Monika

Názor psycholožky čtěte na další straně.