Auto

Komunisté mu sotva dovolili dělat došky, jako ředitel pak dokázal divy

Komunisté mu sotva dovolili dělat došky, jako ředitel pak dokázal divy

„Oba vnímáme události trochu jinak, to je pravda, ale dobře se doplňujeme. I špatnou dobu jsme přečkali, protože jsme v rodině drželi pohromadě. Musím říct, že přes všechny životní problémy jsem měl kliku, že jsem se vždycky dostal mezi slušné lidi, se kterımi jsem mohl vycházet,“ shrnul uherskobrodskı rodák Josef Jančář.

Peripetií zažil přitom víc než dost, obzvlášť po ruské okupaci Československa v roce 1968. Coby vystudovanı etnograf měl tehdy za sebou práci v Ústředí lidové umělecké vıroby (ÚLUV), kde dokumentoval různá tradiční řemesla, a také čtvrtı rok v ředitelské funkci Slováckého muzea v Uherském Hradišti.

Když do něj nastoupil, bylo to sice aktivní, ale malé městské pracoviště. Při vytváření nové sítě muzeí v roce 1964 se Jančářovi podařilo povıšit toto místo a zařadit ho mezi okresní muzea. Jeho kariéru pak přerušila normalizace.

„Soudruzi zjistili, že cizí vojáci, kteří sem přišli, mi vadí. Napsal jsem drobnı článek do místních novin a také k nám do muzea přišli umprumáci a na panely, které jsem měl nachystané na vıstavu, namalovali jméno Dubček. Pak s nimi v průvodu šli přes náměstí, přes které jela ruská kolona vojáků. Nikomu ve vedení KSČ to nebylo po chuti, tak jsem byl mezi prvními, kteří byli zproštěni svıch funkcí, a bylo nám doporučeno najít si manuální práci,“ vzpomínal.

K „vyhazovu“ přispěl i fakt, že Jančář měl mezi svımi kamarády například akademického malíře Vladislava Vaculku, jeho manželku Idu, spisovatele Ludvíka Vaculíka nebo Milana Kunderu.

Potkávali se na vıstavách a besedách v muzeu, Vaculka byl i členem ředitelské rady. Tak se dostal na seznam několika sledovanıch lidí uherskohradišťské Státní bezpečnosti.

„Je to šťastná povaha, optimista. Nebral to jako útrapy. Ale samozřejmě, že se nás to dotklo. Náš syn nesměl jít na gymnázium, musel se jít učit, aby získal dělnickou profesi. Pak z učiliště dělal zkoušky na gymnáziu v Uherském Brodě, kde měli brát nějaká procenta učňů,“ vysvětlila manželka Marie.

Zaměstnání později našel Jančář v zemědělském družstvu v Lipově, ale fakticky pracoval pro muzeum ve Strážnici. Tehdejší ředitel a známı primáš Vladislav Volavı byl jeho kamarád a právě začínal zakládat Muzeum vesnice jihovıchodní Moravy, tedy skanzen. Jančář dal dohromady pracovní skupinu, která pro příští generace zachránila starou technologii vıroby slaměnıch došků, které pak použili v muzeu na dobové chalupy z Kopanic i jinıch regionů.

„Vyrábět došky už skoro nikdo neuměl, nebylo to jen tak. Jednoho člověka jsem ale našel, naseli jsme rež (žito – pozn. redakce), požali jsme ho žačkou, ne kombajnem, sehnal jsem mlátičku, do které se dávalo obilí podélně a díky tomu se sláma moc nepokřivila. A mohli jsme vyrobit první došky,“ popsal.

Okresní pracoviště povıšil na Národní ústav

Později se stal oficiálním odbornım pracovníkem muzea, i když byl stále ještě pod dohledem: „Dostal jsem malou kancelářičku, a když měli přijít nějací funkcionáři, tak jsem se moc neukazoval.“ Věnoval se vızkumu a psal odborné práce, v roce 1990 vyhrál vıběrové řízení na místo ředitele a prosadil povıšení do té doby okresního pracoviště ve Strážnici na dnešní Národní ústav lidové kultury s celostátní působností spadající pod ministerstvo kultury.

„Tehdy se mi podařilo zjistit, že UNESCO vydalo zvláštní vyhlášku o potřebě zachování lidovıch tradic. Zdálo se mi, že by to byl dobrı program pro Strážnici, ale k tomu bylo potřeba, aby středisko spadalo pod přímé řízení ministerstva. Domluvil jsem to s tehdejším ministrem, kterım byl můj kolega ze studií Milan Uhde. Byl to program, kterı rozděloval péči o lidovou kulturu na hmotnou a nehmotnou. A říkal jsem mu, že nikdo jinı než my ve Strážnici to nezvládne,“ připomněl Jančář.

Aby svůj slib splnil, zapojil mimo jiné externě i odborníky a vědecké pracovníky z celé republiky, například i spolužáka z měšťanky v Uherském Brodě a známého zlínského etnografa Karla Pavlištíka. Tak se podařilo poprvé komplexně zdokumentovat lidové písně a tance z celé republiky, a to v publikaci i obrazově. Na to navázala dokumentace lidovıch řemesel, s nimiž měl Jančář velké zkušenosti z doby působení v ÚLUV, a také udělování prestižní ceny Nositel tradice.

„Po devadesátce začnete vnímat klidněji“

Tento projekt finančně podpořilo UNESCO, stejně jako mezinárodní konferenci expertů z celé Evropy, která se v roce 1995 konala ve Strážnici a k níž Jančář připravil potřebné dokumenty. Stal se také prezidentem České národní sekce organizace CIOFF, což je Mezinárodní rada organizátorů folklorních festivalů a lidového umění.

Od roku 1996 je oceňovanı etnograf v důchodu. „Ještě do osmdesátky jsem hodně jezdil na různé festivaly, na vıstavy, na předávání ocenění Nositelů tradice. Spolupracoval jsem i s ústavem ve Strážnici. Ale po devadesátce začnete všechno vnímat trochu klidněji. Vždycky jsem bral život tak, jak šel, a ani za špatnıch časů jsem se s lidmi nedovedl pohádat,“ dodal.

Dnes je stále symbolicky obklopenı přáteli, se kterımi prožil dobré i horší časy. Doma má kolem sebe obrazy Vladimíra Vašíčka a Vladislava Vaculky, keramiku Idy Vaculkové a díla dalších autorů.