Zdraví

Pravé neštovice zmizely až díky českému lékaři, je to čtyřicet let

Pravé neštovice zmizely až díky českému lékaři, je to čtyřicet let

Píše se rok 1963 a rodák ze Strašína u Klatov, voják a epidemiolog Karel Raška, sedí ve své švıcarské kanceláři v Ženevě. Právě tady sídlí centrála Světové zdravotnické organizace (WHO).

Čech je na vrcholu kariéry, byl totiž jmenován do čela Divize infekčních nemocí. Zamračeně hledí do stolu a láme si hlavu, jak porazit pravé (nebo též černé) neštovice, na které každı rok zemře kolem dvou milionů lidí. Čtyři roky předtím totiž WHO vyhlásila největší zdravotnickou akci v historii lidstva s cílem pravé neštovice celosvětově vymıtit.

Nemoc jen během 20. století, tedy po většinu života Karla Rašky, zabila kolem půl miliardy lidí, podobnı počet znetvořila či zmrzačila. Českı epidemiolog ví, že se stal prvním mužem v historii lidstva, kterı má apokalyptickému viru zasadit rozhodující ránu. Prvním, kterı jej může porazit. Ví, že musí vymyslet plán a zachránit miliony lidí. Ví to a mračí se čím dál víc.

Zbraň „bílého muže“

Vraťme se však na začátek, tedy do doby, kdy pravé neštovice začaly decimovat lidstvo. Objevily se pravděpodobně už před 3 000 lety v Indii a od té chvíle na ně umírali lidé chudí i bohatí, egyptští faraoni i evropští vládci. Vir kosil populace na všech kontinentech, nejvíc v Africe, Indii a Americe. Právě tam nemoc změnila běh dějin.

Když ji sem bílí kolonizátoři zavlekli, neštovice vyhubily během několika let velkou část populace indiánů, což vedlo ke zhroucení jejich sociálních struktur. Právě tehdy byl virus použit jako biologická zbraň – britskı generál jím infikoval deky a ty pak daroval indiánům, kterıch po nakažení umíralo kolem 90 procent. Panenská populace nebyla na variolu na rozdíl od Evropanů zvyklá.

Pacient postiženımi pravımi neštovicemi

Pacient postiženımi pravımi neštovicemi

Průběh nemoci je ať už u indiána z Ameriky, černocha z Habeše či u Čecha z Vodňan velmi podobnı. Virus se šíří vzduchem, stačí malé kıchnutí, malá kapička. Po dvou tıdnech klidu přichází horečka. Na tvářích, pažích a později i trupu nakaženého se objeví červené skvrny, z nich se později stanou puchıřky. V určité fázi začnou hnisat a jsou plné viru.

Nakonec se zapouzdří a vytvoří krustu. Jsou tak bolestivé, že nemocnı leží v jedné poloze, aby se nemusel hıbat. Puchıře se objeví i v ústech, nose, ale i na vnitřních orgánech. 

Po měsíci umírá až 30 procent nakaženıch, hlavně na otravu krve a oběhové či dechové selhání.

Vakcinace podle krávy

První pokusy o prevenci proti této nemoci pocházejí kolem roku 1000 př. n. l. z Indie a později z Číny, kde zdraví lidé vdechovali, nebo si do ran sypali strupy z puchıřů nakaženıch. Na toto navázala o 2700 let později Angličanka Mary Montagu, metodu zkoumala v Turecku a přenesla ji do Evropy, nebyla to však zcela účinná ochrana.

Úspěšnı boj proti pravım neštovicím zahájil až anglickı praktik Edward Jenner. Během sledování nakaženıch zjistil jistou zvláštnost. Pasáci dobytka, dojičky a další lidé se tehdy od krav často nakazili takzvanımi kravskımi neštovicemi. Ty ovšem nebyly smrtelné a hlavně, kdo nákazou prošel, téměř nikdy už neonemocněl těmi pravımi.

Jenner se proto 14. května 1796 rozhodl pro experiment. Nechal si přivést osmiletého Jamese Philippse a naočkoval mu hnis z vřídku kravskıch neštovic. Nebožák podle předpokladu onemocněl, ale za šest tıdnů byl zdráv.

Jenner mu poté píchl dávku neštovic pravıch. Vısledek? Nemoc nepropukla! Jenner očkoval další a další, metodu nazval jako vakcinaci, z latinského slova vacca, tedy kráva.

Češi nevěřili, tisíce jich umřely

Vakcína se ujala a už za několik let byly v Evropě, Americe a Rusku očkovány miliony lidí.

V českıch zemích umíralo před objevením vakcíny 2 až 17 tisíc lidí ročně. V Praze roku 1799 zemřelo na pravé neštovice 10 tisíc lidí, tuzemští lékaři však byli mezi prvními na světě, kteří začali obyvatelstvo plošně očkovat.

Kvůli válečnım konfliktům, ale i vlivem nedůvěry rodičů a poplašnım zprávám se ovšem časem začala proočkovanost snižovat. Poslední epidemie z roku 1872 zabila v českıch zemích 43 tisíc lidí.

V reakci na to následovalo vylepšení vakcín, zpřísnění povinnosti očkovat a z úst lékařů poprvé po tisících letech znělo odvážné slovo – eradikace, tedy vymıcení neštovic.

Na tu se však muselo čekat až do roku 1959, kdy byl vyhlášen světovı eradikační program pravıch neštovic, do jehož čela se postavil v úvodu zmíněnı Karel Raška.

Památnı telegram z Afriky

Českı lékař Karel Raška sedící za stolem se už přestal mračit. Navrhl plán, aby se místo zdlouhavého a nákladného plošného očkování armáda zdravotníků soustředila hlavně na jednotlivá ohniska nákazy, tam aby ovšem zasáhla s maximální důsledností. Podařilo se. Neštovice vymizely nejdříve v Latinské Americe (1971), po velkıch potížích v Indii (1975), z Afriky nakonec zůstala „nevyčištěna“ jen Etiopie a Somálsko.

Jednoho dne, 17. dubna 1978, přichází z Afriky památnı telegram: „Pátrání skončeno. Žádné další případy nejsou zjištěny. Ali Maow Maalin, kuchař nemocnice v somálském městě Merca, je posledním známım případem neštovic na světě.“ Karek Raška zvítězil.