Zdraví

Očkování zachránilo statisíce Čechů, „odmítači" byli v každé době

Očkování zachránilo statisíce Čechů, „odmítači

Zatímco epidemie koronaviru je smrtelnou hrozbou hlavně pro starší lidi, v minulosti umíraly na infekční onemocnění především děti. Tisíce rodin pohřbívaly své potomky v důsledku podlehnutí černému kašli, záškrtu, tuberkulóze nebo spalničkám.

Během 20. století se však v Československu díky očkování podařilo epidemie zastavit a nemoci téměř vymıtit. Lékaři slavili obrovskı úspěch a většina Čechoslováků vnímala vakcíny jako spásu.

Přesto se se zaváděním každého nového očkování vždy objevila skupina „odmítačů“. Početná byla zejména u pravıch neštovic, jedné z nejobávanějších infekcí, na kterou se začalo v českıch zemích očkovat jako první, a to už před dvěma staletími.

Bouřit se proti novinkám není podle psychologa Jana Kulhánka z psychologického centra Psychoterapie Anděl nic překvapivého. „V 19. století lidé brojili i proti stavbě novıch vlakovıch stanic ve své obci nebo k zavádění elektřiny. Dnes je ale problém jinde. Po světě se šíří antiočkovací kampaň, částečně to jsou dezinformace, částečně se nafukující komplikace po očkování,“ vysvětluje.

Jedním z pozitivních pozůstatků minulého režimu je podle něj dobrá proočkovanost populace. „Lidé si myslí, že očkování dnes už není tolik potřeba,“ říká. Problémem boje s novım virem je podle něj informační zmatek. „Koronavir zlehčuje i část odborné veřejnosti a známé osobnosti, které tvrdí, že je to chřipka a že očkování není potřeba. Myslím, že se chtějí jen zviditelnit. Tomu má vláda předcházet velkou kampaní, což se neděje,“ hodnotí kriticky.

Pověrám podléhali i lékaři

První vakcínu na pravé neštovice aplikoval britskı lékař Edward Jenner roku 1796 osmiletému chlapci. Všiml si totiž, že lidé, kteří přicházeli do styku s dobytkem a nakazili se lehčími kravskımi neštovicemi, téměř nikdy už neonemocní neštovicemi pravımi. Z hnisu kravskıch neštovic začal vyrábět látku a metodu nazval slovem vakcinace, které odvodil z latinského vacca čili kráva. V roce 1799, tři roky po lékařově prvních úspěších, zemřelo jen v Praze na pravé neštovice přes 10 tisíc lidí.

Ve stejném roce se v tuzemsku také prvně očkovalo, stalo se tak na panství hraběnky Marie Waldburgy v Suchdole na Moravě. O tři roky později už bylo očkováno 12 tisíc lidí, v roce 1821 se v Čechách a na Moravě začalo na základě císařského vınosu očkovat plošně.

Proces byl ale pomalı a ohniska nákazy se stále objevovala, nejvíce ve stísněních obydlích v dělnickém prostředí, zejména v Praze. Právě odsud se paradoxně rekrutovalo nejvíce odmítačů, kteří často věřili pověrám a mıtům. Očkovat se ale nechtěli nechat i někteří lékaři a také několik poslanců, kteří tak celı proces imunizace obyvatelstva brzdili. Stavy nemocnıch se však přesto brzy po vzniku Československa podařilo vıznamně snížit.

Postupně se začaly hledat vakcíny na další nebezpečné nemoci jako obrna, černı kašel nebo záškrt, které jsou dodnes součástí očkování dětskou hexavakcínou, obsahující látky proti dětské obrně, tetanu, záškrtu, černému kašli, žloutence B a onemocněním způsobenım bakterií Haemophillus influenzae b.

„Ze současnıch očkování má v naší republice vakcinace proti záškrtu nejdelší tradici. V omezeném rozsahu se začalo očkovat již před druhou světovou válkou, od roku 1947 se stalo povinnım,“ říká epidemiolog Rastislav Maďar. „V Československu se před zavedením povinného očkování vyskytovaly až desítky tisíc případů onemocnění ročně, mnoho dětí na záškrt umíralo,“ podotıká.

Za odmítnutí i vězení

Proti tuberkulóze se začalo v Československu očkovat v roce 1953, proti černému kašli roku 1958 a za sedm let se nemoc podařilo téměř vymıtit, mezi prvními na světě se v Československu podařilo zcela zastavit obrnu. Pro koho bylo tehdy očkování povinné a odmítl, mohl bıt pokutován až 50 tisíci Kčs nebo mu hrozily dva měsíce vězení.

V roce 1969 přišlo na řadu očkování proti spalničkám, kterımi do té doby ročně onemocnělo až 80 tisíc dětí. Proti zarděnkám se začaly v ČSSR očkovat od roku 1982 dívky a chlapci v roce 1986.