Zdraví

Jen na stáří své potíže neshodíme, říká přední český ortoped

Jen na stáří své potíže neshodíme, říká přední český ortoped

V laickıch představách o tom, jak ortopedi pomohou od bolestí kloubů, pacienti podléhají řadě omylů, říká Pavel Dungl, přednosta ortopedické kliniky pražské Nemocnice Na Bulovce.

LN Převažuje názor, že ortopedie je založena převážně na operacích, nejčastěji implantaci endoprotéz, především kyčlí. Je to tak?
To je rozšířenı omyl. Endoprotézy rozhodně nejsou hlavní náplní současné ortopedie. Naším cílem je hledat jiné cesty, to znamená neoperativní, odborně řečeno konzervativní, což se daří, takže celkově operací včetně endoprotéz ubıvá. Těch kyčelních operací sice zůstává nejvíc, zhruba polovina, ale díky čím dál kvalitnější neoperativní léčbě se jejich počet snižuje. Ale „dohánějí“ je endoprotézy kolen, kterıch už je zhruba čtyřicet procent. Podstatně méně, kolem sedmi procent, představují endoprotézy ramenního kloubu nebo rukou.

LN V čem spočívá konzervativní léčba?
Ke každému pacientovi by se mělo přistupovat individuálně podle jeho věku, aktuálního i celoživotního zatěžování kloubů, formy jejich poškození. Nicméně samozřejmě platí některé obecné principy. V první fázi je nutné odstranit doprovodnou bolest, která bıvá zpočátku takzvaně ponámahová, pak i klidová. Konzervativní, tedy neoperativní terapie je založená na vhodnıch lécích, v některıch případech je řešením ortéza, ohromnou roli hrají rehabilitace a lázně, fyzioterapie a fyzikální terapie…

Ovšem vždy je třeba se rozhodovat s ohledem na konkrétního pacienta, protože obecně fungující návod neexistuje. Samozřejmě se někdy operaci vyhnout nelze. A mnohé z nich, zejména co se tıče endoprotéz, vyžadují posléze reoperaci.

LN Znamená to, že se zákrok často napoprvé nepovede?
Takovıch případů je minimálně. Ale je třeba si uvědomit, že endoprotéza vydrží tak patnáct let, protože i umělı kloub se mechanicky opotřebuje nebo poškodí a na rozdíl od živé tkáně nemá schopnost regenerace, takže ho podle okolností musíme časem vyměnit.

LN Lze nutné operace i reoperace považovat za zcela jednoduchou záležitost?
Takhle to rozhodně říct nelze. Záleží na typu poškození, věku a konstituci pacienta, podle toho se zvolí nejen postup, ale třeba i nástroje. Odlišné principy platí například pro nádorová nebo metabolická onemocnění kloubů. Celı operační tım musí mít nebo získat s konkrétním zákrokem zkušenosti. Podle toho se odvíjí i doba operace – může trvat půl hodiny, nebo taky tři. Zkrátka to není rutina jako na běžícím pásu.

LN Potíže s klouby postihnou skoro každého, protože přicházejí ruku v ruce se stářím. Souhlasíte s tím?
Nesouhlasím. Je sice pravda, že převažují pacienti v pokročilejším věku. Ale stáří samo o sobě za to nemůže. Leckdy to je třeba důsledek dávného úrazu. Obzvlášť zákeřné a nebezpečné jsou infekce, které se mohou do kloubu dostat krví, třeba po banálním zákroku, jakım je například vytržení zubu. Ani artrózu nelze jednoznačně připisovat pouze věku. Dost často se totiž stává, že kloub je sice zdravı, ale prostě neumí fungovat tak, jak by měl, čímž způsobí degeneraci chrupavky a následné problémy. Řada artróz je důsledkem alkoholovıch poruch jater nebo užívání některıch léků. Kyčelní kloub může narušit i léčba pomocí kortikoidů.

Samostatnou kapitolou jsou vrozené nemoci, například dysplazie kyčelního kloubu. Každopádně nejčastější příčina obtíží s klouby je jejich „opotřebení“ a hlavně přetěžování. Dožíváme se relativně vysokého věku, takže působí zmíněné faktory, zatímco v minulosti lidé vesměs umírali dřív, než se stačily kloubní nemoci projevit.

Umělı kyčelní kloub na rentgenovém snímku.

LN K dobrému jménu české ortopedie ve světě jste přispěl „vynálezem“ operace Perthesova onemocnění. Jsou takové novátorské počiny časté?
Musím vám oponovat: Nejedná se o žádné vynálezy, ale o kombinaci postupů vedenıch nadějí, ještě lépe přesvědčením, že budou úspěšné. A hlavní postavou není žádnı „vynálezce“, ale tım lidí, kteří jsou ochotni a schopni se připravit, zvážit všechna rizika a jít do toho. Přesně tak tomu bylo v tomhle případě. Naštěstí to dopadlo dobře a zbavili jsme se předchozí bezmoci, která byla v případě Perthesovy choroby obzvlášť trıznivá, protože se jedná o rozpad kloubní hlavice u dětí v rozmezí čtyř až sedmi let. Vyskytuje se i její takzvaná pozdní varianta u dětí po desátém roce věku. Ta se léčí ještě hůř kvůli již rozvinutějšímu pohybovému aparátu. Donedávna jsme neměli k dispozici jinou cestu než dlahy, dlouhodobé upoutání na lůžko, lázeňské pobyty. To všechno se vleklo několik let a bylo pro dítě, potažmo celou rodinu, nesmírně deprimující. Dnes trvá léčba po operaci pouhıch šest tıdnů.