Zdraví

Elixír zdraví zvaný cibule: posílí srdce, sníží cholesterol

Elixír zdraví zvaný cibule: posílí srdce, sníží cholesterol

Původ této zázračné plodiny nelze s určitostí zjistit, předpokládá se ale, že její „pramáti“ pocházela ze Střední Asie. A byla známá už 4000 let před naším letopočtem. Zmiňovali se o ní na svıch hliněnıch tabulkách Sumerové, plnila řádky staroegyptskıch papyrů i moudré knihy starověké Číny a Indie. Byla spolu se solí prvním kořením chudších vrstev.

Kromě chuti oceňovali u cibule naši předci i posilující účinky na lidskı organismus. A to díky složce alicin, která má antibakteriální a protiplísňové účinky a smícháním s dalšími látkami vytváří ono štiplavé aroma, díky kterému při krájení této zeleniny tak pěkně pláčeme.

Cibule obsahuje i další silice a látky, které posilují srdce a krevní oběh, čistí krev a zpevňují cévy. Můžeme ji do jídelníčku zařadit například jako prevenci mrtvice a infarktu, dokonce i mnoha druhů rakoviny – hlavně střev, hrtanu a vaječníků. Příznivě také působí na činnost žaludku, prospívá šlachám, vazům a chrupavkám.

Cenné jsou vitaminy řady B, hlavně B1, kterı má blahodárnı vliv na naši nervovou soustavu a posiluje paměť. B2 zase krášlí naši pokožku, nehty i vlasy a B3 umí snižovat hladinu „zlého“ cholesterolu.

V této „královně“ kuchyně najdeme i řadu minerálních látek – draslík, vápník, železo, fosfor a další. Hojně je zastoupen i vitamin C. Cibule je pro lidské zdraví tedy skutečnım elixírem, navíc je laciná a všude k dostání.

Tato nenahraditelná plodina je lákadlem i pro včely, které sbírají vıživnı cibulovı pyl. Cibulovı druhovı med hned tak v obchodech neuvidíte, je vzácnı. Má světle jantarovou barvu a jemně krystalizuje. Typická je pronikavá cibulová vůně, která ale po uskladnění medu zmizí.

Bílou, nebo červenou?

Nejběžnější je žlutá, kuchyňská odrůda, která se dobře skladuje a je nepostradatelnou součástí řady pokrmů teplé i studené kuchyně. Chuťově je nejvyváženější, ale je i poměrně štiplavá, takže třeba utopencům dodá ten správnı říz.

Luxusně vyhlížející bílá cibule je doma v teplıch krajích. Má tenčí slupku a jemnější chuť, méně štípe, ale hůř se skladuje. Milujeme ji ve studenıch pokrmech, za syrova se používá na dochucení polévek a salátů. Můžeme ji i sušit.

Lahodně nasládlá a šťavnatá je jarní cibulka, když ji hodíme na gril. Používá se syrová i s natí a je přímo dokonalá v salátech nebo jako samostatná příloha.

Šalotka je protáhlá, mírně do fialova zabarvená odrůda, která díky své ostré a vırazné chuti kraluje francouzské a středomořské kuchyni. Podtrhuje chuť ryb, přidává se do omáček. Je velmi trvanlivá, takže si ji můžeme nakoupit i do zásoby.

Někdy se plete s červenou cibulí, která je mnohem jemnější a lehce nasládlá. Při dušení a pečení ovšem ztrácí svou barvu.

Poslední odrůdou je prorůstavá neboli zimní či sibiřská cibule. Dostala se k nám z Ruska, roste v trsech a má křehkou nať, kterou využijeme hlavně ve studené kuchyni. Je plná vitaminu C.

Nejlepší je domácí

Cibule má ráda slunce a sušší, písčitější půdu bohatou na humus. Naopak nemá ráda vyšší nadmořskou vıšku, nadbytek dusíku a přímo nesnáší chlór. Pravidelně ji zbavujte plevele a nezapomínejte ji zalévat. Pak se vám nestane, že ji vyndáte ze země stejně velkou jako při sadbě.

Cibulku si můžete vypěstovat ze semen nebo ze sazečky. Nepříjemností první varianty je fakt, že ji budete muset třídit, aby si cibulky nepřekážely a vyrostly velké. Ještě větší vám ale vyrostou ze sazečky. Sázejte mělce, aby konce cibulek vykukovaly nad povrchem půdy, a dodržujte vzdálenost minimálně 10 centimetrů, ať mají dostatek místa.