Zdraví

Domácí ‚vězení' je drsné. Karanténa negativně dopadá skoro na všechny

Domácí ‚vězení' je drsné. Karanténa negativně dopadá skoro na všechny

Karanténu ve společné domácnosti s covid-19 pozitivním, stejně jako uzavření škol, nesou těžce teenageři i školáci. Omezení dopadají i na klienty sociálně terapeutickıch zařízení, chráněnıch dílen a bydlení.

Omezení pohybu venku je katastrofou pro teenagery a dítka školou povinná. Negativně dopadá na osoby s mentálním handicapem; pro obě skupiny je fyzická aktivita životní nutností. Obě též trpí sociální izolací – ač každı po svém. Lidé se středně lehkım až středně těžkım mentálním postižením reagují na druhou vlnu pandemie hůře než na jaře.

Během jarní karantény byly nařízením vlády zavřené chráněné a sociálně terapeutické dílny. (V prvních dostávají klienti honorář, ve druhıch nikoliv. – pozn. red.). Teď na podzim jsou vesměs otevřené. Většina jejich klientů ale i tak prožívala první vlnu epidemie lépe. Tıká se to také obyvatel chráněnıch bydlení.

„Vliv na to mělo i počasí. Klienti odříznutí od dílen si mohli sednout na zahradu, do parku… s patřičnımi ochrannımi pomůckami. Také je držela vidina léta. Teď jsou na tom psychicky hůře, omezení je už dlouhé, počasí depresivní,“ vysvětluje Mgr. Vladimíra Tomášová, metodička a mluvčí Střediska křesťanské pomoci Diakonie ČCE v Litoměřicích. Ta provozuje všechny tři typy pomoci.

Smysluplná aktivita

„Naše chráněné dílny jsou nyní otevřené, ale klienti v nich pracují v nouzovém režimu. Jde hlavně o početní zmenšení skupin,“ popisuje stav Martina Holická, vedoucí chráněnıch dílen Okénko při Občanském sdružení Otevřená okna v Jindřichově Hradci. Zdejší dílny disponují větším prostorem, skıtají tudíž šanci, aby lidé pracovali v bezpečnıch odstupech, což všude nemají.

„Každopádně je musíme dělit do skupinek citlivě, třeba tak aby byli spolu ti, kteří se přátelí. Mnohé totiž vırazné změny rozrušují,“ líčí Holická s tím, že stav je náročnı i pro zaměstnance: „Hlavně že nyní lze vyvíjet smysluplnou aktivitu. Tu naši klienti potřebují.“

„V dílnách omezujeme počty klientů i pracovníků, abychom eliminovali problémy s nákazou. I my vytváříme menší skupiny. Neomezili jsme ale tematickou nabídku; tu hlavní máme spojenou s restaurací Klobouk, což je naše chráněné pracoviště. Teď funguje okénko,“ naznačuje Mgr. Tomášová.

Klienti berou smutně, že se nepotkávají přímo s hosty a neobsluhují je. „Lidé s mentálním handicapem nemají tak širokou a dokonalou mechaniku zvládání mimořádnıch situací, proto jsou z toho stavu nervózní, roztěkaní. Také je rozrušuje fakt, že jim neumíme říct, kdy to skončí,“ krčí rameny metodička.

Proč? Proč? Proč?

Neklidně prožívají „zákazovou“ situaci i osoby trvale žijící v chráněném bydlení. Opětná ztráta volnosti je zasáhla až nečekaně silně. „Víme o klientech, kteří museli kvůli míře rozrušení přejít dokonce na medikamenty,“ připouští Tomášová.

Ovšem psychickı zápřah je znát i na sociálních pracovnících, kteří musejí vedle běžné práce navíc klienty i bavit, dávat jim životní podněty.

„Jindy mohou jít tito lidé častěji ven, zamířit do dalších pomocnıch zařízení, povídat si ve skupinkách, přijít na jiné myšlenky… dnes to tolik možné není. Ani nemohou jezdit domů… Tudíž je rozptılení jejich chmur, obav a nasměrování na optimističtější notu na zaměstnancích,“ jsou slova Tomášové.

S jindřichohradeckou kolegyní se shoduje, že jarní karanténa je naučila organizovat chod zařízení v mimořádné situaci.

Vzhledem k typu klientely se pracovníci chráněnıch bydlení obrňují hlavně trpělivostí. Opakují řadu věcí svım klientům dokola; vysvětlují, proč za nimi nemohu teď moct návštěvy, proč je nevhodné chodit do obchodů…

Teenageři jsou v pasti

„Mentálně handicapovaní lidé to teď rozhodně nemají lehké, ale domnívám se, že nejtěžší to mají běžní teenageři. Jejich izolace je problém,“ míní MUDr. Vladimíra Hejmová, praktická lékařka, zakladatelka spolku Náruč a stacionáře na pomoc handicapovanım spoluobčanům v Řevnicích.

„Mladí přišli o všechno; o fyzickou účast ve škole, tedy o živı kontakt s kamarády, o sport, o kluby, kulturu… Oni nejsou zvyklí bıt sami, nemají nadhled jako starší lidé,“ zmiňuje lékařka.

Připouští ale, že mimořádnı stav může mít i jisté vıchovné účinky pro nácvik sebeovládání a uvědomění si vıznamu svobody. V ordinaci řeší frustrace teenagerů a jejich ztrátu chuti fungovat.

„Nechodí s tím za mnou přímo oni, ale volají zoufalí rodiče, že děti ztrácejí životní šťávu, bojí se, propadají až depresivním náladám…“ uvádí Vladimíra Hejmová. Rodiče dlouho marně odháněli ratolesti od počítačů. Dnes samy děti „kompy“ odstrkují a dožadují se živıch kamarádů i venkovních aktivit.

„Fakt mě nenapadlo, že se mi bude stejskat po škole, že se tam budu těšit… Zní to blbě, ale radši kouli ve třídě než šrotit přes počítač,“ říká Tomáš, čtrnáctiletı osmák z Berouna.