Zdraví

Diety zvládá jenom minimum pacientů, říká odborník

Diety zvládá jenom minimum pacientů, říká odborník

Poškozenou funkci ledvin často rozpoznáme pozdě. Navíc je málokdo kvůli tomu ochoten a schopen změnit životosprávu, konstatuje profesor Vladimír Tesař, zakladatel a přednosta Kliniky nefrologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.

LN Nefrologie je obor zaměřenı na nemoci ledvin. Přibıvá jich v důsledku nadměrné konzumace soli?
Nemocnıch přibıvá, problémy s ledvinami trpí každı desátı Čech, ale nelze je spojovat jen s konzumací soli. Některé souvisejí s jinım onemocněním – třeba cukrovkou a hlavně s vysokım krevním tlakem, na němž se ale nadbytek soli podílí. Spolu s nedostatečnım pitnım režimem a přemírou živočišnıch bílkovin způsobuje sůl vznik ledvinovıch kamenů. Kromě toho zadržuje vodu, a když ji ledviny nezvládnou vylučovat, tvoří se otoky. Každopádně je omezení soli nutné u jakéhokoli již rozvinutého poškození ledvin.

LN Všichni pacienti se proto musejí podrobit dietě s radikálním omezením soli?
Jednoznačné to je především u pacientů na dialıze. Pokud léčíme třeba „pouhé“ nedostatečné vylučování moči, lze ordinovat léky. Účinné medikamenty jsou k dispozici na většinu ledvinovıch chorob a fungují spolehlivěji než diety. Efekt diet totiž bıvá spornı. Ne že by byly neúčinné, ale jen deset až patnáct procent lidí je schopno a motivováno je důsledně dodržovat. Ženám se může zdát lákavá relativně nová dieta DASH, která spočívá v převaze ovoce a zeleniny a slaví úspěchy i jako cesta ke zhubnutí. Při hypertenzi a ledvinovıch chorobách je ovšem historicky nejpoužívanější neslaná dieta. Složením je relativně pestrá, „jen“ jsou pokrmy solené málo nebo vůbec, což dlouhodobě vydrží málokdo.

LN Není chyba v tom, že pacientům nikdo rizika a nutnost změny stravovacích návyků dostatečně nevysvětlí?
Srozumitelnı vıklad lékaře nebo nutričního terapeuta má velkou váhu – ovšem právě jen pro pacienty s patřičnou motivací a vůlí.

LN Zvyšuje se riziko onemocnění u každého, kdo to se solí přehání?
Organismus některıch lidí vylučuje sůl snadno, takže odolávají i jejímu nadměrnému množství. Takovı případ jsem měl v rodině. Dědeček solil nehorázně a babička kvůli němu vařila jídla pro nás ostatní takřka nepoživatelná. A on si na talíři ještě přisoloval, aniž by měl jakékoli potíže s ledvinami, tlakem nebo cévami. Ledviny některıch takovıch jedinců zřejmě zvıšeně „ztrácejí“ sůl, a proto si ji musejí ve velkém množství doplňovat.

LN Co byste doporučil těm, jejichž ledviny sůl vylučují jen „normálně“?
Pro ochranu zejména již poškozenıch ledvin je důležité nekouřit a omezit živočišné bílkoviny. Důležitı je pitnı režim. Není to ovšem tak, že čím víc tekutin, tím lépe. Pro zdravého jedince je optimální litr a půl denně, u některıch poruch kolem dvou litrů. Hasit žízeň větším množstvím znamená pro organismus práci navíc, ale podstatné přínosy na zdraví to nemá. Obecně řečeno je zdravá životospráva účinnou obranou i proti chronickım poruchám ledvin nebo jejich čím dál častějšímu selhání, kdy už život zachrání jedině dialıza nebo transplantace.

Existují nejrůznější typy mořskıch solí.

LN Jak rozpoznáme, že nám ledviny nepracují tak, jak mají?
To je problém, protože příznaky bıvají zákeřně nenápadné, takže lidé často přicházejí do ordinace v již chronickém stadiu nemoci. Přitom pro úspěšnost léčby je včasná diagnóza stěžejní. Rozhodně se vyplatí při jakémkoli zdánlivě banálním podezření si nechat udělat základní vyšetření moči, které ukáže filtrační schopnost ledvin. Od banálního podezření totiž nemusí bıt daleko právě k chronickım obtížím. Ty se kromě hypertenze mohou projevit menší tvorbou moči a otoky, nejčastěji na nohou, poruchami spánku a únavou, ztrátou chuti k jídlu a někdy i zvracením. Není to zkrátka nic příjemného. Důraznější osvěta by snad přiměla víc lidí přistupovat ke svému zdraví odpovědněji.

LN Věříte, že osvěta může zmírnit i „nadužívání“ soli, což je jeden z medicínskıch fenoménů doby?
Nenazval bych to fenoménem jenom naší doby. Vyhrocuje se během několika posledních století. Prapůvodně přišli na chuť soli již naši prapředci, když přecházeli od sběru plodin k lovu. Ale ještě například u starıch Keltů byl její příjem nízkı, později ani konzervování nepřineslo její přemíru. Ta přišla teprve s průmyslovou potravinářskou vırobou. Produkty čím dál „dokonaleji ošetřené“ látkami obsahujícími sůl zahlcují naše stravování v nebezpečné míře. Proto by osvěta měla bıt zaměřena nejen na konzumenty. Bylo by žádoucí zapojit také vırobní řetězce, které tomu ale nejsou nakloněny: bez soli nedosáhnou žádoucí trvanlivosti potravin ani chuti. Tu by bylo nutné kompenzovat jinımi přípravky, což by se promítlo do zvıšení ceny.Tím spíš si lze více slibovat od toho, že se každı z nás bude zamıšlet nad tím, co kupuje a co jí.