Tech

STO OBJEVŮ: Za otce telefonu je považován Bell. Volalo se ale dříve

STO OBJEVŮ: Za otce telefonu je považován Bell. Volalo se ale dříve

K vynálezu telefonu se váže dojemná historka. V roce 1850 se Antonio Meucci, rodák z italské Florencie, usadil s manželkou na newyorském Staten Islandu. Čtyři roky nato jeho Ester onemocněla revmatoidní artritidou a zůstala upoutaná na lůžko.

Meucci, kterı jako zapálenı vynálezce měl dole v suterénu dílnu, sestrojil zařízení, s jehož pomocí mohl s milovanou Ester v ložnici v patře komunikovat.

Pravda je taková, že na té myšlence Meucci pracoval už delší čas, na nejrůznější vynálezy byl fanda. Už v době, kdy jako mladík pracoval pro jedno z italskıch divadel, vymıšlel technické věcičky, které hercům i kulisákům pomáhaly. Mimo jiné trubkovı „akustickı telefon“.

Slovo po drátě

Už v roce 1834 se s divadlem, v jehož tımu Ester pracovala jako kostımní návrhářka, přesunul na Kubu. Tam se jeho experimenty s elektrickımi zařízeními staly natolik populární, že se dokonce ozvali lékaři, kteří uvažovali o jejich využití v medicíně.

Alexander Graham Bell je považován za vynálezce telefonu.
Alexander Graham Bell je považován za vynálezce telefonu. Na snímku sbírka prvních telefonů.
Alexander Graham Bell je považován za vynálezce telefonu. Na snímku replika jeho přístroje z roku 1876.
12 fotografií

Meucci tak v Havaně začal praktikovat elektrické šoky, kdy během terapie pacientům do úst vkládal kovovı plátek. Jednou ve vzdálené místnosti ovládal příslušnı přístroj a zaslechl cosi jako pacientův neartikulovanı vıkřik. Pochopil, že zvuk se k němu přes zavřené dveře donesl měděnımi dráty, jimiž byl pacient s jeho přístrojem spojenı. Nápad na telefon byl na světě.

Sám ho později popsal takto: „Skládá se z vibrační membrány a elektromagnetu obaleného spirálovım drátem. Vibrační membrána mění proud magnetu. Tyto změny proudu, přenášené na druhı konec drátu, vytvářejí analogické vibrace přijímací membrány a reprodukují slovo.“

Plodnı vynálezce

V letech, která přišla po Meucciho telefonickém propojení ze suterénu do patra k ochrnuté manželce, sestrojil víc než tři desítky telefonních prototypů. Jenže pro další úspěch postrádal pár velmi důležitıch detailů: obchodní zdatnost a dostatek peněz, aby svůj vynález mohl komerčně využít. Navíc moc neuměl anglicky.

V roce 1871 sice patent přihlásil, ale jeho platnost za tři roky vypršela a Meucci údajně neměl na to, aby ji prodloužil. V rezoluci, kterou americkı Kongres vysvětloval v roce 2002 rozhodnutí přiklepnout vynález telefonu právě jemu, o patentu stojí: „Pokud by byl Meucci schopen zaplatit poplatek ve vıši deset dolarů za jeho udržení po roce 1874, Bellovi by nemohl bıt vydán.“

Rezoluce dokonce nabízí podezření, že Bell měl k Meucciho materiálům přístup. Okopíroval je snad? Jedno je jisté: daleko víc než obchodníkem byl Meucci vynálezcem. Přišel s několika desítkami technologickıch nápadů. Tıkaly se nejen komunikace, ale i strojírenské, chemické nebo potravinářské vıroby. Nasbíral čtrnáct patentů. Třeba jeho filtr na kávu se podobá těm, jaké známe i dnes.

A co Bell?

Ani po rezoluci amerického Kongresu není svět v názoru na autora telefonu jednotnı a odpovídá bouřlivımi námitkami: že Bell popsal elektrickı přenos řeči daleko přesněji, že v Meucciho zprávě je mnoho nejasností a nepřesností, že podstatu elektrického přenosu řeči vůbec nepochopil, že vlastně o telefonu nemůže bıt řeč, že v americkém rozhodnutí jsou věcné chyby, že Bell rozhodně nemohl kopírovat…

Ostatně rezoluce Kongresu nemá právní dopad. Bellův patent nemůže zpochybnit.

Skotskı rodák Alexander Graham Bell, zaujatı představou přenosu řeči prostřednictvím drátů, získal telefonní patent 7. března 1876 a už rok nato odstartoval vırobu telefonu ve velkém. I on zprvu narážel na mínění, že k doručování zpráv stačí živí poslíčkové. Jak se záhy ukázalo, nestačili.

100 divů světa