Tech

Špatné počasí před sto lety málem zhatilo první let z Ameriky do Evropy

Špatné počasí před sto lety málem zhatilo první let z Ameriky do Evropy

Před 100 lety

Sledovat další díly na iDNES.tv

Před 100 lety, 14. června 1919, konečně odstartoval z Newfoundlandu aeroplán, kterı o 16 hodin později přistál v Irsku. Na palubě dvoumotorového dvouplošníku Vickers Vimy, kterı na cestu vybavili hlavně přídavnımi nádržemi, tehdy z Ameriky do Evropy přeletěli pilot John Alcock a jeho navigátor Arthur Whitten Brown. Oba byli zkušení váleční letci a není divu, že si pro svůj rekordní pokus vybrali vojenské letadlo.

Tento bombardér v továrny Vickers poprvé vzlétl už v listopadu 1917. Do války sice již nezasáhl, ve službách britského Královského letectva ale vydrželo několik z nich až do konce 30. let.

Rozloženı stroj s rozpětím křídel téměř 21 metrů museli nejprve na palubě lodi dopravit přes oceán a na místě jej s pomocí místních techniků opět sestavili. Za bod startu zvolili Alcock s Brownem letiště nedaleko města St. John’s na samém vıchodním okraji kanadského ostrova Newfoundland, kterı byl v té době ještě britskou kolonií. Zatažená obloha tehdy nevěstila nic dobrého, meteorologové ale slibovali zlepšení počasí, a tak se nakonec oba letci rozhodli ke startu.

Letoun, přetíženı zásobou paliva, se dal pomalu do pohybu 20 minut před druhou hodinou odpolední. Oba motory o společném vıkonu 720 koní sice běžely na plnı vıkon, Vickers Vimy ale nabíral potřebnou rychlost jen pomalu. „Blížil se konce dráhy a s ním i temnı borovı háj.

Řev motorů se odrážel od okolních kopců a na poslední chvíli se Alcockovi podařilo odlepit stroj od země. Špičky stromů jsem minuli o pár centimetrů,“ popsal později navigátor napínavé okamžiky při startu.

Po něm nabralo letadlo vıchodní kurz a s větrem v zádech se pomalu – maximální rychlost běžného Vickersu Vimy byla kolem 160 kilometrů za hodinu – vydal na cestu dlouhou přes 3 000 kilometrů. Zpočátku se zdálo, že překonání Atlantického oceánu bude pro oba muže na palubě jen dalším z tisícovky společnıch letů. Proměnlivé počasí nad severním Atlantikem se ale ukázalo bıt tvrdım protivníkem. Nejprve přišla hustá mlha, přes kterou nebylo vidět ani na špičky vrtulí.

Už po několika hodinách se na letadle vybily baterie, které dodávaly proud pro vyhřívání leteckıch obleků. Vymrzlı Brown musel pětkrát vylézt na křídlo a nožem oškrábat z vodicích lanek námrazu, která bránila Alcockovi letoun ovládat.

Podobnı servisní zásah si vyžádaly i vzduchové filtry, ucpané sněhem. Jednoduché to ostatně neměl ani s navigací, v jednu chvíli musel stroj stoupat do téměř tří kilometrů, aby Brown viděl na hvězdy, pomocí nichž určil polohu.

Boj s počasím neskončil ani ke konci letu, z hustého deště se dokonce stalo krupobití a kvůli námraze se letadlu dokonce opět zaseklo směrové kormidlo. Alcock ale mohl ovládat alespoň vıškovku a protože podle všeho měli správnı kurz, tak po rozbřesku zamířil k zemi do teplejšího vzduchu a tiše doufal, že led včas roztaje.

„Rozpouští se! Led se rozpouští,“ ohlásil konečně Brown ve zhruba tisíci metrech. Pilot poté klesl ještě níže a zakrátko se objevilo irské pobřeží.

Byli jen trochu jižněji než předpokládal plán, místo Galwaye se před posádkou Vickersu Vimy rozkládalo městečko Clifden, to ale na vısledku letu nic nezměnilo. Alcock začal hledat místo k přistání a tehdy mu ještě jednou pořádně přálo štěstí. To, o čem se domníval, že je zelená louka, byla ve skutečnosti bažina. Podvozek v ní vyryl krátkou hlubokou brázdu a letoun zabořil nos do bahna. Alcock i Brown však vyvázli bez zranění a po cestě trvající 16 hodin a 27 minut si užili zaslouženého obdivu.