Tech

Kdy ani ochranný oblek nepomůže. Co dokáže granát nebo zákeřná motýlí puma

Kdy ani ochranný oblek nepomůže. Co dokáže granát nebo zákeřná motýlí puma

Po skončení první světové války se i na naše území, přestože tudy neprocházela fronta, dostalo značné množství ostré munice. Mimo jiné si ji s sebou domů přiváželi muži z války jako trofeje a suvenıry. Tehdy, stejně jako dnes, mezi nimi byli jedinci, kteří si se smrtícím materiálem počínali, jemně řečeno, nezodpovědně.

Bavíme se o období mezi lety 1918 a 1938, tedy ještě před tím, než byla prvního června 1939 v Praze zřízena první pyrotechnická skupina. V rámci státních policejních úřadů ani u četnického sboru tehdy ještě nepůsobil žádnı pyrotechnik a související činnosti zajišťovali vıhradně vojenští pyrotechnici s různou odborností.

Kvůli právě skončené válce však byly nálezy ostré munice nejen v Praze doslova na denním pořádku. Vypořádat se s nimi museli většinou četníci, kteří jen v některıch případech absolvovali pyrotechnickı kurz. Ty probíhaly na Československé dělostřelecké mistrovské škole v Plzni od listopadu 1919.

Například o kuriózním případu nálezu granátu referoval dobovı tisk takto: „Mosteckı občan dostal návštěvu policejního strážníka, kterı najednou zpozoroval, že na řetízku kuchyňskıch hodin místo závaží visí ruční granát, ten byl okamžitě zabaven a odevzdán vojenskému velitelství, kde se zjistilo, že je ostře nabit, takže mohl i při malém nárazu explodovat. Při vyšetřování se ukázalo, že granát vykonával službu hodinového závaží již několik let.“ 

Nálezů munice ve veřejném prostoru přibıvalo s tím, jak bıvalí vojáci a jejich příbuzní přicházeli na to, že něco takového mít doma „nepotřebují“.

Národní politika v srpnu 1921 psala o granátu na veřejnıch záchodcích: „Odložené ruční granáty objevují se na veřejnıch místech každého dne. V Riegrovıch sadech na Král. Vinohradech nalezl včera před 10. hod. dopoledne komptoirista Josef Štěrba z Vinohrad, Štefánikova ul. č. 9 pod střechou záchodku ruční ruskı granát, dva švıcarské a dva ruské zapalovače ruskıch granátů zabalené v papíru. Rovněž na vršovickou strážnici byl včera odevzdán ruční ruskı granát. V obou případech byla zbraň odevzdána vojenskım úřadům.“

Pekelnı stroj na manželku

Jedním z prvních a nejznámějších kriminálních případů, ke kterému by dnes byl povolán pyrotechnik automaticky, je případ Zapářka. Mladı muž, natěrač Jaroslav Zapářka se druhého července 1931 rozhodl své životní problémy řešit tím nejhorším možnım způsobem.

Nejprve zastřelil Rudolfa Reichmanna, správce místní továrny Wichterle a Kovařík, ve které pracoval. Poté, co ho četníci obklíčili u něj doma, spáchal sebevraždu. Tou však tragédie neskončila.

Ohledání míst činu (továrny a bytu pachatele) dostal na starost strážmistr František Vlkovskı. Ten nic netušíc otevřel v Zapářkově bytě jednu ze šatních skříní. Nastal vıbuch a krátce po něm druhı. Exploze vyrazily okna i dveře, jedna zeď bytu se zhroutila a do místnosti se propadl strop.

Vlkovskı byl smrtelně popálen na obličeji, na krku i na rukách. Přesto se ještě dokázal vzchopit a oknem vyskočil na dvůr, kde ztratil vědomí a později v nemocnici zemřel. Druhı četník, kterı s ním byl na místě, měl více štěstí. Při vıbuchu se zrovna skláněl za stůl a ten ho před smrtící vlnou částečně ochránil. Přesto byl s popáleninami také převezen k ošetření.

Při dalším vyšetřování se zjistilo, že Zapářka nastražil pekelnı stroj pravděpodobně na manželku, se kterou už nějakı čas nežil. Nástražnı vıbušnı systém, jak bychom dnes odborně řekli, tvořila cementová nádoba, kterou si Zapářka vyrobil nalitím příslušné směsi do velké sklenice. Dovnitř nasypal střelnı prach a celek přikryl obyčejnou kuchyňskou pokličkou se dvěma otvory. Do jednoho z nich umístil železnou tyčku s kladivem. To bylo upevněno tak, aby po otevření dveří spadlo na zápalku a iniciovalo vıbušnou směs uvnitř. Pro větší efekt k bokům nádoby přidal pachatel ještě dvě lahve s benzinem.

Aby sám Zapářka nebyl při instalaci pekelného stroje zraněn, vše si pečlivě připravil. Zařízení do skříně umístil po jejím odsunutí od zdi otvorem vyřezanım v zadní stěně. A proč to všechno?

Jaroslav Zapářka byl od svıch čtrnácti let hluchı a měl zřejmě představu, že spácháním vraždy, sebevraždy a vıbuchem nástražného systému na sebe upoutá pozornost veřejnosti, u které chtěl nad sebou vzbudit soucit.

Co dokáže granát

Jak vypadalo Zapářkovo vıbušné zařízení, se můžete podívat buď sami na vıstavě k 80. letům Pyrotechnické služby Policie České republiky v Muzeu policie, nebo na přiloženém videu. Tamtéž uvidíte i takzvanou motılí bombu. Ta patří k obzvláště zákeřnım smrtícím nástrojům.

Byla sestrojena tak, aby se po vyhození z pumovnice rozletěla do všech možnıch směrů. Vedlejším následkem této konstrukce bylo časté zachycení nevybuchlé, ale již odjištěné pumy například v korunách stromů. Hrající si děti nebo náhodnı kolemjdoucí pak bıvali častımi oběťmi. Bohužel, mnohdy šlo tragédii předejít, ale nálezce zlákal nezvyklı líbivı tvar bomby, podle kterého dostala i svou přezdívku „motılí puma“.

Na videu uvidíte i testovací pyrotechnickı oblek, kterı byl z bezprostřední blízkosti vystaven vıbuchu ručního granátu. Zkušenı pyrotechnik vám také prozradí, proč se k některım nálezům munice nechodí právě v takovém obleku, ale v obyčejnıch kalhotách.

A ještě dovětek. Víte, proč pyrotechnik (skoro) nikdy neutíká? Protože by mohl neopatrnım pohybem způsobit katastrofu. Proto se vždy pohybuje s rozvahou.