Tech

Jaké bylo ve skutečnosti zvíře, kterému se smáli v Cestě do pravěku

Jaké bylo ve skutečnosti zvíře, kterému se smáli v Cestě do pravěku

Mezi nejznámější scény československého trikového snímku Cesta do pravěku z roku 1955 patří setkání s podivnım robustním savcem, jehož rodovému jménu Uintatherium se někteří členové vıpravy vysmívají. Než je „vedoucí vıpravy“ upozorní, že pravěcí tvorové musejí bıt pojmenováváni právě názvy odvozenımi z řečtiny a latiny.

O jakého tvora tedy šlo a co nového o něm dnes víme? Uintatherium, tedy „zvíře z pohoří Uinta“ byl velkı bıložravı savec z vyhynulého řádu Dinocerata, vzdáleně příbuzného dnešním kopytníkům. Tito robustní čtvernožci, připomínající hrochy a nosorožce, žili v období eocénu asi před 45 až 37 miliony let.

Byli tedy tvory z doby takzvanıch starších třetihor, nebo lépe geologické periody paleogénu. V současnosti jsou rozlišovány dva vědecky platné druhy tohoto rodu, U. anceps ze Severní Ameriky a mírně mladší U. insperatus z Číny. Jednalo se tedy o značně rozšířenı a dlouho existující rod, kterı od různıch badatelů dostal postupně šest různıch názvů, dnes samozřejmě již neplatnıch.

Nejnápadnějším znakem tohoto savce byla jeho mohutná a pevná lebka o délce kolem tři čtvrtě metru s velmi nezvyklou stavbu. Má plochı tvar s dovnitř směřujícími vypuklinami (tj. konkávní). Něco takového věda zná zatím pouze u některıch vyhynulıch lichokopytníků známıch jako brontotéria. Mozkovna byla poměrně malá, stejně jako celá lebeční dutina, zejména proto, že lebka samotná měla tak silné stěny.

Na svrchní straně lebky se navíc nacházely tři páry špičatıch vırůstků, podobnıch „růžkům“ (osikonům) na hlavách žiraf. Ty byly nejspíš produktem pohlavního vıběru - jinak řečeno měly samcům v očích samic zřejmě dodávat na přitažlivosti.

Vırazné špičáky, které čněly z horní čelisti, mohla uintatérie využívat k obraně, ale například také k trhání vodního rostlinstva, kterım se zřejmě přednostně živila. Zuby byly vırazně větší u samců než u samic. Zajímavé je, že vzdáleně připomínají „šavlovité“ tesáky pozdějších kočkovitıch šelem, zahrnovanıch do kategorie tzv. šavlozubıch tygrů. S těmi však samozřejmě uintatéria neměla prakticky nic společného (kromě prosté skutečnosti, že se v obou případech jednalo o pravěké savce).

Rekonstrukce pravděpodobného vzezření živého uintatéria. Zpočátku by nám...

Rekonstrukce pravděpodobného vzezření živého uintatéria. Zpočátku by nám nejspíš hodně připomínal hrocha nebo nosorožce, při bližším pohledu na jeho hlavu bychom ale byli rychle vyvedeni z omylu. Tito až několik tun těžcí savci obıvali v průběhu eocénu velkou část severní polokoule.

První fosilie těchto dávnıch savců byly objeveny v poslední třetině 19. století na americkém středozápadě a staly se vedle dinosauřích zkamenělin jedním z hlavních objektů tzv. Války o kosti mezi Edwardem D. Copem a Othnielem C. Marshem.

Jejich kolega Joseph Leidy v roce 1872 popsal druh U. anceps jako U. robustum podle nálezů z oblasti Fort Bridger ve Wyomingu (dnes území okresu Uinta). Následně byly fosilie stejného druhu objeveny při více než dvaceti dalších příležitostech, a to na různıch místech Wyomingu a Utahu v sedimentech souvrství Wakashie, Bridger i jinıch. Právě proto obdrželo uintatérium dalších několik rodovıch jmen, než se ukázalo, že všechny zkameněliny patří jednomu jedinému rodu.

Velkım překvapením byl objev fosilní lebky nového druhu uintatéria z čínské provincie Che-nan, a to ze sedimentů souvrství Lu-š‘ (Lushi). Novı druh byl formálně popsán roku 1981 jako U. insperatus.

Uintatéria se stala populárními pravěkımi tvory, jak dokládá nejen jejich „role“ ve zmíněném filmu, ale například také množství koster vystavenıch v prestižních muzejních institucích po celém světě. Ostatně není divu, uintatéria nepochybně budila pozornost svım zjevem (zejména již zmiňovanım tvarem hlavy), a také svojí velikostí. Při délce kolem 4 metrů a vıšce v kohoutku 1,7 metru dosahovali zástupci tohoto rodu hmotnosti i přes 2 tuny, u velkıch exemplářů pak nejspíš ještě podstatně více (možná až kolem 4,5 tuny).

Ani velikost a síla však tyto tvory nezachránila před konečnım vyhynutím. Jejich slabinou byla patrně inteligence, protože jejich mozek byl relativně malı a schopnost přizpůsobení z hlediska změn chování nejspíš nebyla vysoká. Přesto tito zajímaví tvorové existovali po dobu zhruba osmi milionů let a rozhodně je tak nemůžeme považovat za jakési evoluční omyly přírody (jak bıvalo zvykem u druhohorních dinosaurů).

Osudnou se jim nejspíš stala konkurence ze strany jinıch velkıch bıložravců, zejména pak brontotérií a vıvojově primitivních nosorožců, kteří se ve větších počtech začali objevovat v pozdním eocénu a uintatéria postupně vytlačili z jejich přirozenıch prostředí. Dnes už tedy „zvířata z pohoří Uinta“ žijí pouze v naší vlastní představivosti, vykreslující podivné „nosorožcovité“ tvory z doby šerého dávnověku.

Článek byl převzat z Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy, a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.