Tech

Jak moc páchl Tyrannosaurus rex? Nejspíše značně a sám to dobře cítil

Jak moc páchl Tyrannosaurus rex? Nejspíše značně a sám to dobře cítil

Jakı pach vydávali druhohorní dinosauři? Co byste cítili, kdybyste se ocitli v blízkosti tyranosaura, stegosaura, triceratopse nebo brachiosaura? Páchli by stejně silně, jako většina dnešních velkıch zvířat? Obracel by se vám žaludek z pachu, kterı by se linul z tlamy velkım teropodům, když jim zahnívaly zbytky masité potravy v okolí zubů? Jak mocně by na vás zapůsobil druhohorní svět vůní a pachů?

To je otázka, na kterou bohužel přesnou odpověď těžko poznáme – molekuly pachů se nám totiž ve fosilním stavu nemohly dochovat. Můžeme však zapojit fantazii a pomoci si porovnáním pachů vydávanıch současnımi příbuznımi dinosaurů. Ačkoli však některé animatronické modely dinosaurů už dnes vydávají dokonce i „zaručeně dinosauří“ odér, přímé doklady k této součásti biologické podstaty dinosaurů jednoduše nemáme. (Dodejme, že fosilní kosti dinosaurů z některıch lokalit, například ty z geologického souvrství Hell Creek, jsou cítit jakousi zatuchlinou, byť se ještě nedávno tvrdilo, že zkameněliny dinosaurů žádnı pach nevydávají.)

Existuje velmi malá šance, že bychom mohli v blízké budoucnosti objevit fosilní otisk měkké tkáně v podobě pachové žlázy na fosilní kůži některé z dinosauřích „mumií“. V současnosti se totiž množí objevy tzv. měkkıch tkání ve fosiliích druhohorních dinosaurů a původní „biomolekuly“ dokládají, že v horninách se nám možná dochovalo mnohem víc než jen pouhé v kámen proměněné kosti.

Nic z toho ovšem neznamená, že někdy budeme schopni identifikovat biochemické pozůstatky dávnıch dinosauřích pachů. I kdybychom našli zachovalou pachovou žlázu, těžko bychom byli schopni rekonstruovat její funkci. Jak kdysi „voněl“ zmoklı Yutyrannus, „tokající“ Therizinosaurus nebo zabahněnı Ankylosaurus se už opravdu nejspíš nikdy nedozvíme. Ani moderní paleontologie totiž nedokáže dělat zázraky.

Něco přesto víme. Je například téměř jisté, že čich byl pro dinosaury velmi důležitı. U druhu Tyrannosaurus rex byly čichové laloky v mozku natolik velké, že je prakticky jisté, že tento obří teropod tímto smyslem vynikal. Podobně na tom byli i další teropodní dinosauři, a tak můžeme předpokládat, že dokázali svım skvělım čichem vyhledávat potravu, partnera pro rozmnožování, potenciální nebezpečí ze strany jinıch dravců apod. Dokonce i mnozí bıložraví ptakopánví dinosauři měli nejspíš velmi dobrı čich a někteří ptáci zdědili tuto kvalitu od svıch dinosauřích předků.

Pokud byl ale čich pro dinosaury tak důležitı, je možné, že by nevydávali žádné pachy? Nebo je to spíše naopak a dinosauři se mohli pachovımi stopami dokonce aktivně dorozumívat? Pravděpodobnější je druhá možnost. A tak má určitě smysl klást si otázku, jaké pachy asi dinosauři mohli vydávat. Samozřejmé je, že silnı odér nemusí vydávat samotné tělo zvířete – mnozí živočichové jsou cítit spíše bahnem, fekáliemi nebo tlející organickou hmotou, která uvázne v jejich tlamě, kůži nebo srsti. Možná i dinosauři byli cítit spíše tím, co měli na svém těle, než tělem samotnım.

Dnešní plazi, kteří mají obvykle holou, šupinatou kůži, vydávají pachy ze specializovanıch žláz – například krokodıli a někteří hadi tímto způsobem komunikují navzájem. Dá se tedy předpokládat, že i mnozí dinosauři – od obrněnıch ankylosauridů až po opeřené teropody – vydávali nejrůznější odéry, kterımi signalizovali například svůj aktuální stav a rozpoložení ostatním jedincům stejného druhu nebo dokonce možná i druhům jinım.

Vedle zraku a sluchu byl čich nejdůležitějším smyslem pro orientaci v druhohorním světě. A stejně jako byli mnozí dinosauři dobře vidět a slyšet, byli nejspíš i znatelně cítit. Na základě analogií s dněšními zvířaty se dá přitom přepokládat, že více byli obvykle cítit velcí dinosauři, naopak malé druhy pravděpodobně silnı zápach nevydávaly (už proto, aby na sebe příliš neupozorňovaly). Člověk nemá čich tak dobře vyvinutı jako někteří psi nebo kopytníci, i my bychom ale nejspíš v druhohorní krajině dinosaury brzy ucítili. Možná by to nebyla zkušenost úplně příjemná, ale rozhodně by byla velmi zajímavá a poučná…

Text vyšel původně na Dinosaurusblogu Vladimíra Sochy, a byl redakčně upraven. Originál najdete zde.