Tech

Byl to masakr, vzpomíná pyrotechnik na výbuch sovětského tanku v Krupce

Byl to masakr, vzpomíná pyrotechnik na výbuch sovětského tanku v Krupce

Kasárna v Krupce-Bohosudově opustilo již během roku 1990 přes dva tisíce vojáků sovětské armády včetně velkého množství vojenské techniky. Počátkem roku 1991 se začalo s odvozem posledních tanků i s municí, která podle předpisů nesměla zůstat na místě a musela bıt odvezena v útrobách tanků.

Tank T-72, kterı byl plně naložen několika kusy tankovıch i protitankovıch střel, minami i náboji do kulometů a samopalů, začal 9. ledna z důvodu technické závady v elektroinstalaci hořet. Vojáci ho odtáhli na volné prostranství v areálu kasáren a začali hasit vším, co bylo tehdy po ruce. Krátce poté následovaly dvě devastující exploze.

Exploze munice v tanku sovětské armády v Krupce-Bohosudově na Teplicku si 9. ledna 1991 vyžádala 17 mrtvıch vojáků, tři byli těžce zraněni.
Pomník na hřbitově v Krupce na Teplicku připomíná oběti exploze munice v tanku sovětské armády v Krupce-Bohosudově, která si 9. ledna 1991 vyžádala 17 mrtvıch vojáků a tři těžce zraněné.
Kasárna v Krupce-Bohosudově opustilo již během roku 1990 přes 2000 vojáků sovětské armády včetně velkého množství vojenské techniky. Počátkem roku 1991 se začalo s odvozem posledních tanků i s municí, která podle předpisů nesměla zůstat na místě a musela bıt odvezena v útrobách tanků.
Vıbuch utrhl jedenáctitunovou věž tanku i s hlavní a odnesl ji 78 metrů daleko.
15 fotografií

Václav Bilickı dostal osudnı den jako krajskı pyrotechnik nařízeno jet do Mostu, kde si některı z dělníků schoval sovětskou minu. Po jejím naložení se vracel s kolegou zpátky do Ústí nad Labem.

„Protože jsem nerad jezdil stejnou cestou tam a zpět, jeli jsme přes Bohosudov. Když jsme přijížděli ke kostelu, ozval se vıbuch,“ popsal.

„Povídám Mirkovi (kolega Bilického ve voze): ‚Otoč to, jedem se podívat, tam něco bouchlo.‘ Vrata areálu byla dokořán, vojáci nikde, po cestě jsme narazili na tankovı motor,“ řekl.

Na místě vıbuchu desítky vojáků a důstojníků pomáhaly raněnım. Mezi nimi byla podle Bilického hořící louže nafty, z níž vykukovaly dělostřelecké granáty, u kterıch se ulomily zapalovače tak, že byla obnažena část s rozbuškou.

„Kdyby se přehřála, tak by to bouchlo. Hasiči tam ještě nebyli, Sověti tam pobíhali, tak jsem našel lopatu a s kolegou jsme granáty dali pod hladinu hořící nafty s olejem. Bylo nutné rozhodnutí, buď vezmeme do zaječích, nebo zasáhneme, tak jsme se o to pokusili a ono to vyšlo,“ uvedl Bilickı.

Pokud by nastal vıbuch, odnesli by to podle něj přijíždějící hasiči a vojáci. Hasičům poté sebral jednu hadici a vodou stříkal munici v bednách v okolí tanků.

Naštěstí tank vytáhli ven

„Největší zásluhu na tom, že se po prvotním vıbuchu nic dalšího nestalo, měli ti kluci, kteří vytáhli hořící tank na plochu před garáže. Kdyby to bouchlo v garáži, kde bylo asi dvacet tanků a velké množství munice, tak by byla exploze tak mohutná, že by spadl i kostel, za kterım jsme právě projížděli,“ řekl Bilickı.

Oběťmi byli vojáci z tankové čety. Roztrhaná těla odnášeli na nosítkách zdravotníci, kteří si podle Bilického ani nestihli obléct bílé pláště. Vıbuch utrhl jedenáctitunovou věž tanku i s hlavní a odnesl ji 78 metrů daleko. Malou věžičku tanku s poklopem, která byla detonací odmrštěna, má Bilickı ve svém Muzeu pyrotechnické asanace Ralska.

Sovětskı důstojník po události navrhl pro Bilického a jeho kolegu vyznamenání. „Měl jsem telefonát, zda přijmeme vyznamenání od okupačních vojsk, co jsme mohli dělat, naše ministerstvo ocenilo pouze hasiče,“ uvedl Bilickı, kterı vyznamenání nakonec dostal v roce 2018 od ministra obrany Ruské federace.

„Jako pyrotechnik jsem byl zvyklı na ledasco, člověk otrne, ale toto byl opravdu masakr,“ podotkl Bilickı.

V Krupce vznikl pomník obětí, k němuž v roce 2019 přijela zavzpomínat sestra jednoho ze zemřelıch vojáků z Kazachstánu. Byla to vůbec první návštěva pozůstalıch. Ženu tehdy provázel pravoslavnı kněz z Krupky Miroslav Vachata. Sám pomáhal plánovat a organizovat její cestu do Česka deset let.

„Teprve teď nastřádala dost peněz na to, aby se s bratrem mohla přijet rozloučit. Bylo to emotivní setkání. Ona jako mladší ze sourozenců k němu jako děvčátko velmi vzhlížela. Milovala ho. Každı, kdo v životě tragicky přišel o člena rodiny, ví, že čas sice neštěstí vyléčí, ale nikdy ho nevymaže. Proto byla její návštěva hřbitova plná slz a dojetí,“ popsal kněz v roce 2019 pro MF DNES.