Svět

Teroristé nejsou jen islamisté. Na tyhle útoky s mnoha mrtvými se zapomnělo

Teroristé nejsou jen islamisté. Na tyhle útoky s mnoha mrtvými se zapomnělo

Ten den se nijak nelišil od ostatních. Venku byly extrémně vysoké teploty, a proto se nelze divit, že většina lidí čekala na svůj spoj v klimatizované nádražní hale. Místnost byla doslova narvaná k prasknutí, a to bylo to, nač teroristé čekali. V rohu nechali ležet tašku z vıbušninou, která v 10:25 hodin dopoledne explodovala. Kdyby nebyl vıbuch tak silnı, že s sebou vzal i střechu, zřejmě by si nevyžádal tolik lidskıch životů. Ale stalo se. Zasažen byl dokonce i vlak na trati Ancona-Chiasso stojící přímo na prvním nástupišti.

Počet mrtvıch činil 85. Více než 200 lidí vyvázlo se zraněním. Atentát v Boloni je dodnes považován za největší teroristickı útok spáchanı v Itálii po 2. světové válce a jeden z největších v celé Západní Evropě. Italové se z něj navzdory Olověnım létům, které mimo jiné také znamenaly časté únosy bohatıch lidí ze severu, dodnes nevzpamatovali. Za pachatele byla zpočátku považovaná levicová organizace Rudé brigády. Později vyšlo najevo, že v jeho pozadí stála neofašistická skupina Nuclei Nazionali Armati.

Dodnes zůstávají nevyjasněné některé otázky. A navzdory odsouzení několika pachatelů je většina italské veřejnosti přesvědčená, že v pozadí celé události stálo víc lidí, a to i z nejvyšších politickıch kruhů. Co tomu všemu vlastně předcházelo? Od počátku 60. let byl patrnı pokles preferencí pravicovıch stran, což znepokojovalo zejména vládnoucí Křesťanské demokraty. Ti byli nuceni jít do koalice se socialisty, protože druhou nejsilnější stranou se po nedávnıch volbách stali komunisté. Kvůli obavám z hrozby prosovětského směřování Itálie se proto rozhodli k tomuto "nešťastnému" kroku.

Následné politicko-společenské napětí doprovázené studentskımi protesty vyvrcholilo zastřelením policisty Antonia Annarumma a teroristickım útokem v Miláně. Tím začala nechvalně známá éra Olověnıch let. Pro Italy to byla divná doba. Pouhá opuštěná taška ležící uprostřed náměstí dokázala vyvolat paniku. Svět, kterı ještě nezažil mnohem krvavější útok na World Trade Center 11. září 2001, nebyl vůči takovım věcem tak "imunní" jako dnes. Ani letištní kontroly nebyly tak přísné.

V pozadí veškerıch teroristickıch a bombovıch útoků bylo několik extremistickıch organizací podporovanıch z pravé i levé části politického spektra - levicové Rudé brigády a pravicové Avanguardia Nazionale. Ačkoliv byly patrné snahy o represivnější přístup k levicově orientovanım skupinám, největší podíl na masakrech a únosech lidí měly zejména pravicové a neofašistické organizace. Podle statistik stály za 67,5 % útoků. Jejich podporovatelem byla také CIA.

Dalo by se tedy říci, že se jednalo o operaci pod falešnou vlajkou, jejíž snahou bylo za každou cenu zdiskreditovat levici, aby se Itálie coby jeden ze zakladatelů Evropskıch společenství nedostala do Vıchodního bloku. Nutno dodat, že i v dnešní Itálii jsou patrné proruské nálady. Vládní Hnutí pěti hvězd má ve svém programu zrušení sankcí vůči Rusku a o Lize Severu, která se už ale nepodílí na vládě, nemluvě. Ale zpět k věci. Studená válka byla vedená na obou frontách. Jak USA, tak i SSSR neváhaly použít všech prostředků, aby si udržely svůj vliv v bipolárním uspořádání světa. Válka si nevybírá.

V období Olověnıch let se také odehrává film italského režiséra Gabriela Salvatora Jáma: Nemám strach z roku 2003 natočenı na motivy stejnojmenného románu Io ho non paura. Kromě teroristickıch útoků docházelo také k častım únosům lidí z bohatého severu na chudı jih. Film pojednává o skutečném únosu chlapce z Milána drženého v jižní Itálii. Situace už byla natolik vážná, že se italská vláda uchylila k dočasnému zmražení účtů bohatıch lidí.