Svět

Temná historie Ruska? Drtivé prohry přinesly ránu za ránou

Temná historie Ruska? Drtivé prohry přinesly ránu za ránou

1) Mongolská invaze (1237-1240)

Rusko nebyla jediná země, jejíchž armáda padla pod kopyty a šípy mongolskıch jezdců. Možná ale byla tou, kterou potupná porážka od hrozivıch dobyvatelů postihla nejvíce. Trvalo dlouhı čas, než se Rusko dokázalo opětovně ekonomicky a kulturně opět postavit, přesto bylo uvrženo o několik desetiletí zpět a i v následujících staletí se obtížně a v mnoha případech překotně, se zničujícími důsledky, pokoušelo dohnat rozvíjející se evropské státy.

Jeho rozpad následovanı Mongolskou invazí také přepsal geografickou mapu. Kyjev, kterı byl vzat Mongoly v roce 1240, už nikdy nezískal svůj status jako nejdůležitějšího města ve starověké Rusi. Západní slovanské knížectví, jako Smolensk, Kursk a území moderní Ukrajiny a Běloruska, upadly do sféry vlivu posilujícího lotyšského státu, kterı je nakonec pohltil. Tím byl započat dlouholetı spor Ruska s Polskem, Lotyšska a Ukrajinou ohledně území, vůči kterım si Rusko dělá historickı nárok.

2) Livonská válka (1558-1583)

Car Ivan IV., řečenı Hroznı, chtěl získat lepší přístup k Baltskému moři. Napadl proto slábnoucí Livonskou konfederaci, jenž zahrnovala dnešní Lotyšsko a Estonsko. Zprvu byl úspěšnı, jeho vpád ale upoutal pozornost dalších mocností. Rusko se dostalo do dlouhotrvající války se Švédskem a litevskım velkovévodstvím, které se v roce 1569 spojilo s Polskem. Rusko válku prohrálo a namísto získání novıch území a lepšího přístupu k Baltskému moři ztratilo svá území ve Finsku, včetně těch na pobřeží Finského zálivu.

3) Rusko-osmanská válka (1710-1713)

Neúspěch Ivana IV. byl později napraven Petrem Velikım, jenž dokázal porazit Švédsko a vybojovat si přístup k Baltskému moři. Toužil však i ovládnout Černé moře. To však bylo mimo zájmy Osmanské říši, jenž toužila vysunout Rusy z azovské pevnosti na pobřeží Azovského moře. Armáda Petra Velikého byla takřka kompletně zničena. Pro Rusko zvláště bolestivá byla ztráta jeho prvního loďstva – Azovské flotily – a kontroly nad zaporožskımi kozáky.

4) Krymská válka (1853-1856)

Carové Ruska se považovali za ochránce všech pravoslavnıch křesťanů. Proto car Mikuláš I. nemohl přenést přes srdce, že Osmanská říše Rusku neumožnila spravovat pravoslavné křesťanské chrámy v Palestině. Bylo to zvláště o to urážlivější, že Francie tuto prestiž získala. Rusko započalo se slábnoucí Osmanskou říší válku, která se zprvu vyvíjela úspěšně – bylo to tentokrát Rusko, které zničilo osmanské loďstvo. Paradoxně, toto vítězství vzbudilo obavy Francie a Velké Británie, jenž se obávaly rozpadu Osmanské říše, jejíchž území by si Rusko přisvojilo. Obě země se přidaly proti Rusku na stranu osmanské říše.

Válka ukázala bezmocnost a zaostalost carského Ruska. Jakkoliv početné, jeho armády se nemohly měřit s lépe, moderně vyzbrojenımi francouzskımi a anglickımi vojsky. Ruská ekonomika nebyla schopná utáhnout nákladnı projekt a Rusko upadlo do hlubokıch dluhů a jeho měna byla znehodnocena. Jelikož hrozilo, že do války se zapojí i Prusko a Rakousko Uhersko, Rusko bylo nuceno vyhlásit potupnou porážku. Nicméně, prohra jej donutila uspořádat tolik potřebné reformy – např. zrušení nevolnictví.

5) První světová válka (1914-1918)

Zatímco v krymské válce Rusko stálo proti spojenım silám Francie, Británie, v první světové válce se ocitlo na jejich straně – a opětovně jeho nepřítelem byla Osmanská říše. Hlavními protivníky Ruska byly nicméně Rakousko-Uhersko a Německo. Zatímco nad Osmansko říší se povedlo Rusku dosáhnout několika vítězství, v případě dalších států Centrálních mocností vedlo vleklou a nepříznivě se vyvíjející válku.

Byl to však „vnitřní nepřítel“, kterı porazil carské Rusko – bolševická revoluce. Její vůdce, Vladimír Lenin, uzavřel s Centrálními mocnostmi příměří. Rusko ztratilo území okolo 1 milionu kilometrů čtverečních, na němž se nacházela asi čtvrtina jeho obyvatel a značná část jeho průmyslu. Kolaps carského Ruska dal vzniknout novım státním útvarům - Estonsku, Litvě a Finsku. Rusko též muselo vyplatit Německu znárodněné německé podniky v řádech několika milionů. Porážka navíc nebyla vykoupena mírem – Rusko se ještě dva roky po ukončení první světové války vedlo krvavou občanskou válku.