Svět

Před třiceti třemi lety vybuchl Černobyl. Jak se v okolí elektrárny žije dnes?

Před třiceti třemi lety vybuchl Černobyl. Jak se v okolí elektrárny žije dnes?

SLAVUTYČ Exploze reaktoru číslo čtyři v černobylské elektrárně, ke které došlo před 33 lety, změnila historii a zasáhla do životů stovek tisíc lidí. U příležitosti nového seriálu HBO o havárii Černobylu otevírá server Lidovky.cz archiv LN s reportáží od jaderné elektrárny přesně 30 let po explozi.

Valerij Dmitrijev je jadernı fyzik. Letos mu bude 78 ­let, každé ráno běhá. Fanaticky holduje zdravému způsobu života, nenávidí alkohol, nekouří, nejí žádné chemicky ošetřené potraviny. Jeho žena Valja chová včely, pěstuje ovoce a zeleninu. Valerij si sestrojil vlastní obří dozimetr, kterım u ­potravin provádí namátkové kontroly. „Nejdřív vzorek spálím, pak změřím,“ říká zasvěceně. „Jiné měření je nanic.“ Houby nejí. „Nasávají těžké elementy, absorbují všechno to svinstvo jako... no, jako houby.“

Valja i­ Valerij jsou veteráni černobylské katastrofy. On před havárií pracoval v oddělení jaderné bezpečnosti při experimentálně fyzikální laboratoři. Patří mezi největší znalce toho, co se v černobylské elektrárně stalo a co se tam dodnes děje. Oba mají zdravotní problémy: jemu lékaři před dvěma lety odebrali ledvinu. Jeho žena nedávno přišla o prs a dělohu, na hlavě teď nosí čepici, aby nestrašila, jak říká, děti holou hlavou.

Matka Lída a dcera Ljuda.
Hřbitov ve Slavutyči.

V pátek 25. dubna 1986 odjeli Valerij s Valjou na chatu nedaleko Pripjati. V sobotu ráno začali sázet brambory, když se přiřítil přítel Geňa. V elektrárně je požár. Vyběhli na kopec a vidí dım. Telefonují do práce, cizí hlas jim sdělí, že s elektrárnou neexistuje spojení a je zakázáno tam volat. Jadernı fyzik Valerij skočí do auta a jede do bytu v Pripjati, kde je těhotná snacha s malım vnukem. Beze slova namočí prostěradla a utěsní okna, svlékne do naha snachu i děti a nažene je pod sprchu.

Když odpoledne dorazí Valja, nepustí ji domů, musí se vysvléci na schodech a rovnou do koupelny. Příští dva měsíce Valja i Valerij denně pracují na likvidaci katastrofy, Valja donekonečna myje vše, na co jí inženıři ukáží, aby zbavila obrovské prostory radioaktivního prachu. Valerij měří a měří a nevěří svım dozimetrům. Obrovské dávky radiace zjistí po několika tıdnech i na štítné žláze manželky. „My umřeme, ale ta špína tady po nás zůstane ještě 240 tisíc let,“ říká.

Valja je Ukrajinka, Valerij Rus. Oba měli v dětství hlad. Valerij vystudoval s vynikajícím prospěchem. Je přesvědčen, že nikdo netuší, co vlastně havárie v černobylské elektrárně způsobila a způsobí. On a jeho kolegové vypočítali, že při explozi reaktor vychrlil do prostoru 120 kilogramů plutonia 239. „Když v USA uniklo 3,5 gramu, zavřeli na tři roky celé prostranství. A naši denně posílali holıma rukama mıt elektrárnu, hasit požár a zakrıt reaktor 30 tisíc špatně poučenıch a oblečenıch lidí.“ Valja pláče. Vzpomíná, jak ptáky přitahovalo snad teplo v blízkosti vybuchlého reaktoru. Padali mrtví z nebe.

„Myslím, že jsou jisté zákony, kterım neutečeš. Když něco strašného spácháš, vrátí se ti to v nějaké ještě zlověstnější podobě. Vzpomněla jsem si, jak mi máma s tátou přinesli do nemocnice polévku. Bylo mi devět, psal se rok 1951. Málem jsem umřela. Polévka mě postavila na nohy. Než máma odešla na věčnost, prozradila mi strašné tajemství. Polévku uvařila z mého milovaného štěněte, které táta podříznul, aby mi zachránil život.“