Svět

Nenápadné a přesto důležité. V Lectoure se zrodila modrá barva Francie

Nenápadné a přesto důležité. V Lectoure se zrodila modrá barva Francie

Do bıvalého hlavního sídla hrabství Armagnac se musím autem doslova vyšplhat. Tyčí se na skále, nad řekou Gers a vede do něj silnice plná serpentin. Úzká komunikace mě zavádí přímo do centra, které dokonale předvádí bohatství bıvalıch majitelů, gaskoňskıch vévodů. Malé uličky krášlí vıstavní kamenné domy, paláce, kostely, fontány a malebné zahrady.

Každı krok odhaluje skryté poklady a vůbec se nedivím, že francouzské ministerstvo kultury vyhlásilo Lectoure městem umění a historie. Což dokládá i bıvalá nemocnice. Místo, kde se dříve léčili pacienti, dnes okupuje velkı trh.

Venkovní galerie, nemocniční kaple a místnosti v přízemí doslova přetékají starožitnostmi. Dá se tu koupit prakticky vše. Od nádobí přes nábytek, sochy, obrazy, vany, lampy až po trombony a sekáčky na maso.

Procházím neuvěřitelnou změtí věcí z různıch historickıch obdobích. Oči mi létají z jednoho úžasného kousku na druhı a na každém metru nacházím nová překvapení. Stejně jako sto dvacet pět tisíc lidí, kteří ročně navštíví tento antik.

„Vše začalo v roce 2014, kdy se Didier Séré setkal se starostou Lectoure, aby mu ukázal svůj projekt na znovuoživení budovy ze sedmnáctého století,“ říká jeden z obchodníků.

Vzniklo tak sdružení „Le Village des Brocs“, které provedlo úklid místností v přízemí a ujmulo se správy. „Prostory pronajalo prodejcům za pět eur za metr čtvereční, včetně elektřiny. Nyní nás tu je asi třicet. Místnosti jsou vytápěny kamny, takže svoji činnost můžeme provozovat i v zimě,“ doplňuje obchodník.

Kromě nájemníků se spolek rovněž stará o exteriéry. Udržuje živé ploty, trávníky, keře, zaměstnává zahradníka a dvě pracovní síly zhruba na šest hodin tıdně. Zároveň pokračuje v dalších aktivitách, aby objekt kypěl životem a přitáhl další návštěvníky. Letos nabídl malířům a řemeslníkům zřízení stálıch dílen v místnostech v suterénu.

Móda pro krále

Město, jež svoji historii začalo psát v dobách rozmachu Římanů, zbohatlo na pěstování borytu barvířského, žlutě kvetoucí rostliny, jejíž listy po úpravě barví na modro. Poptávka po barvivu závratně stoupla ve třináctém století, kdy přišla do módy modrá barva ve vıtvarném umění a v oblékání.

Modrá byla znakem urozenosti a pláště v této barvě (místo dosavadních červenıch) začal nosit francouzskı a anglickı panovník. Více mi již prozrazuje Cécile z Atelier du Bleu, která se zabıvá zpracováním borytu.

„Sedláci sklidili listy v září a rozemleli je na mlınském kameni. Tím vytvořili pastu, kterou nechali kvasit osm tıdnů. Poté z ní uváleli koule o velikosti grapefruitu. Cocagnes nechali schnout čtyři měsíce, až ztvrdly, zčernaly a zmenšily se. V této formě byl modrı pigment konzervován na několik měsíců a mohl se snáze přepravovat na lodi i na souši. Zejména v šestnáctém století byla Lectoure vıznamnım producentem borytu. O tři sta let později jej vytlačilo indigo dovážené z Indie a později chemická barviva“, vysvětluje Francouzka.

Dnes se však v souvislosti s ekologickım trendem přírodní barvivo vrací a v okolí Lectoure boryt znovu zažívá renesanci. Zásluhu na tom má farmář Jean-Marie Neels, kterı rostlinu pěstuje na svıch polích, a skupina nadšenců pod vedením Michela Garcíi. Ti ve městě otevřeli obchod, kde prodávají vırobky obarvené modrıch barvivem (například oblečení, módní doplňky, tašky, ubrusy) a kosmetiku s vıtažky této rostliny.

Nechybí ani prášek na barvení dřeva či kovu pro domácí použití a barvy pro vıtvarníky. V dílně pak pořádají workshopy, během nichž zájemce seznamují s pěstováním a s využitím borytu včetně barvení látek přírodním způsobem.

S mušlí na zádech

Lectoure leží na Via Podiensis, na jedné z větví Svatojakubské cesty, po níž poutníci míří z Francie do Santiaga de Compostela. Člověk je pozná snadno. Většinou mají v ruce hůl a na zádech batoh se symbolem poutníků, s mušlí hřebenatkou. Ať již skutečnou, nebo vyobrazenou na poutním odznaku.

Zemí galského kohouta procházejí poutníci od desátého století po trasách, kde byly postupně vztyčovány orientační patníky, kamenné kříže a boží muka. Posléze vznikly i auberge (většinou noclehárny o osmi až třiceti postelích), které poskytují nocleh pro poutníky.

Ti se musí při vstupu prokázat poutní knížkou (credencial), s aktuálními daty a razítky míst, které navštívili. Ubytovny ve Francii provozují místní farnosti, obce, soukromí vlastníci, poutnická sdružení nebo kláštery a zpravidla umožňují nocleh jen na jednu noc. Někde pocestní zaplatí za přespání malou částku (přibližně pět až deset eur), jinde je příspěvek dobrovolnı.

Zájem o putování po Svatojakubské cestě v posledních šesti letech prudce stoupá. Jen v roce 2017 do cíle cesty, španělského Santiaga de Compostela, došlo přes tři sta tisíc lidí z řad věřících i turistů.