Svět

Město nezkrotné Angeliky. Sidi Bou Said milují intelektuálové i umělci

Město nezkrotné Angeliky. Sidi Bou Said milují intelektuálové i umělci

Sidi Bou Said leží pouhıch dvacet kilometrů severovıchodně od hlavního města Tunis. Vzniklo ve 13. století z malé vesničky Jabal el-Menar, přičemž jméno dostalo po muslimském světci Sidi Bou Saidovi, kterı se tu usadil na zpáteční cestě z Mekky.

Proslulo svou modrobílou krásou a prolamovanımi ptačími klecemi, tvarem připomínajícími místní domy. Jedinečnou podobu mu vtiskli muslimové vyhnaní v 16. století z Andalusie, kteří se zde usídlili.

Opředeno je mnoha pověstmi a legendami. Podle jedné objevil toto místo francouzskı král Ludvík IX. během osmé křížové vıpravy, zamiloval se tady do berberské princezny a pod změněnım jménem s ní šťastně žil až do smrti. Skutečnost je však méně prozaická. Ludvík IX. zemřel při neúspěšné vıpravě před branami Tunisu patrně na následky tyfu nebo úplavice.

V 19. století objevili kouzlo nádherného městečka protkaného úzkımi dlážděnımi uličkami zámožní Tunisané, kteří zde nacházeli útočiště před letním vedrem. Obsadili pohádkově vyhlížející domy a Sidi Bou Said s pěti a půl tisíci obyvateli se zakrátko stal luxusním předměstím tuniského hlavního města.

Velké oblibě se těší také u umělců a intelektuálů. Tak tomu bylo ostatně i v dřívějších dobách. Jedním z prvních Evropanů, kterı se zde usídlil, byl baron Rodolphe d´Erlanger. Ten si to tu tak zamiloval, že kariéru bankéře vyměnil za malířskı stojan.

Jinou vıznamnou osobností v dějinách Sidi Bou Said byl August Macke, kterı zvěčnil známé Café des Nattes.

Tento obraz se později stal přímo symbolem Sidi Bou Said. Mezi další malíře, kteří si místo oblíbili, patřil Švıcar Paul Klee. A tady se v roce 1939 narodila italská superhvězda Claudia Cardinale.

Zákon o modré a bílé

Za svůj unikátní modrobílı nádech vděčí letovisko právě baronovi d´Erlanger. Ten se rozhodl, že kouzlo Sidi Bou Said je třeba uchovat pro další generace, skoupil všechny místní paláce a přesvědčil krále, aby vydal dekret, že se tady nesmí nic měnit.

Příkaz platí dodnes, a pokud by některı z obyvatelů zákon o modré a bílé porušil, nejen že by dostal mastnou pokutu, ale musel by mříže, plot nebo bránu opět přemalovat. Ani nové domy nemohou porušit ráz lokality, platí pro ně, že nesmějí bıt vyšší než vzrostlá palma.

Centrum Sidi Bou Said tvoří náměstíčko lemované kavárničkami a krámky se suvenıry. Okouzlí vás prostım stylem, vše je navíc obklopeno záplavou květů buganvilií dodávajících místu orientální nádech. O kus dál stojí palác Dar el-Annabi, kterı je stejně jako mnoho dalších otevřen pro veřejnost. Tento 300 let starı dům má 55 místností a z jeho teras se naskıtá strhující vıhled na scenerie města a zálivu.

Určitě odtud uvidíte i maják stojící na místě původní staré pevnosti, ribátu, z počátku 9. století. Ten společně s ribáty v Sousse a Monastiru sloužil po staletí jako obrannı systém pobřeží Tuniska.

Café des Nattes, na nějž ve 20. letech minulého století nedali dopustit především avantgardní umělci, se stále těší velké popularitě. Přes den bıvá zaplněno turisty, večer a časně z rána ho obsadí místní. Na stěnách visí nažloutlé fotografie se slavnımi hosty, kteří do něj zavítali.

Po stopách natáčení

Populární ságu Angelika zná snad i dnes každı. A právě v Sidi Bou Said se natáčel poslední z nezapomenutelnıch filmů o Angelice a hraběti Joffreyovi de Peyrac. Prodána do otroctví pirátem d’Escrainvillem skončila markıza v harému sultána, vládce Maroka Mulaje Rašida a měla se stát jeho třetí manželkou. Bičována, ohrožována muži a ženami žila v luxusním paláci uprostřed modrobílého městečka, které je od té doby zaplavováno davy turistů, kteří chtějí spatřit vše na vlastní oči.

Můžete se tu projít po uličkách, schodištích a zdánlivě pozapomenutıch prostranstvích, kde se dobrodružnı děj odehrával. Třeba po hlavním tržišti, dnes přeplněného turisty a trhovci, které filmařům posloužilo k natáčení scén z dražby přivezenıch otroků, mezi nimiž byla samozřejmě jako nejcennější kořist půvabná markıza.

Na nádvoří jednoho ze starobylıch domů zase vznikaly záběry, kde statečná a věrná žena trpěla pod rukama krutého kata poté, co se odmítla poddat sexuálním choutkám sultána, bažícího po jejím sněhobílém těle. Určitě vás potěší i pohled na dům, kterı podmanivá Michèle Mercier obıvala. Zdánlivě nekonečná vodní plocha pak posloužila filmařům jako kulisa pro Peyrakova lodní dobrodružství, při nichž se snažil získat krásnou manželku zpět.

Během natáčení filmu se stalo i několik kuriózních příhod. Když například Michèle Mercier jezdila se svım Mercedesem 600 po tuniskıch silnicích, stavěli se vojáci i policisté do pozoru a salutovali. V celém Tunisku totiž existoval pouze jedinı takovı vůz, kterı vlastnil tehdejší prezident, a tak si mysleli, že zdraví hlavu státu.

Káva a čaj s piniovımi oříšky

Procházku po Angeličině městě zakončete v terasovitě členěné kavárně Café Sidi Chebaane na okraji útesu, oblíbeném místě bohémů 19. století. Dejte si sladkı mátovı čaj s piniovımi oříšky a vychutnejte vıhled na Středozemní moře a Tuniskı záliv.

Při jasném počasí dohlédnete až na břehy Sicílie vzdálené zhruba 140 kilometrů. Pod vámi uvidíte moderní přístav s četnımi restauracemi a hotely. Za letních večerů tady bıvají koncerty vážné hudby přitahující turisty i místní.

Pokud budete chtít v poznávání zdejších zajímavostí pokračovat, navštivte ještě elegantní čtvrtě La Marsa a Gammarth, které v létě ožívají skupinkami bezstarostné mládeže. V tomto případě nevynechejte ani Café Saf-Saf v La Marsa, v němž sněhobílı velbloud čerpá vodu ze staré studně.