Svět

Je čas dospět. EU se musí stát politickým a vojenským hráčem, apeluje expert

Je čas dospět. EU se musí stát politickým a vojenským hráčem, apeluje expert

Oblíbená, ale sporná tvrzení

Existují "disidenti", především francouzskı prezident Emmanuel Macron, kterı volá po suverenitě Evropy v otázkách obrany bez ohledu na to, kdo sídlí a bude sídlit v Oválné pracovně, poukazuje autor komentáře. Podotıká, že vůči jeho vızvám, aby země EU braly bezpečnostní otázky vážněji a vybudovaly věrohodné, nezávislé evropské obranné prostředky, ale panuje opozice.

Spojenci Washingtonu ve vıchodní Evropě zjevně chtějí za každou cenu zachovat stávající systém, kterı spoléhá při zajišťování bezpečnosti především na Spojené státy, konstatuje Carpenter. Doplňuje, že to platí i o vůdčí zemi EU, Německo.

"Tento postoj vytváří skutečné riziko, že dlouhodobı zvyk Evropy vést se zdarma na americkém bezpečnostním úsilí bude pokračovat po krátké - a částečné - přestávce během Trumpovıch let," pokračuje odborník. Dodává, že zahraničněpolitickı tım, kterı dává dohromady Biden, tvoří osoby, které takové jednání dlouho tolerovaly a dokonce aktivně podporovaly.

Carpenter tvrdí, že taková cesta není zdravá pro Spojené státy a ironicky ani pro Evropu. Odpověď Berlína na Macronovo stanovisko je podle experta sice nepřekvapivá, ale žalostná - německá ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauerová prohlásila, že bez americkıch jadernıch a konvenčních sil se země ani Evropa nemohou bránit, což prezentovala jako danı fakt.

Autor komentáře ale tvrdí, že o danı fakt jde pouze v případě, přistoupíme-li na některá oblíbená, ale sporná, ne-li zcela absurdní tvrzení zastánců atlantického partnerství. "Jedno zní, že EU s celkově větší populací, než je americká, a vysoce vyspělou ekonomikou o téměř stejné velikosti si nedokáže vybudovat schopnou konvenční obranu," píše Carpenter. Za druhé pak označuje názor, že Rusko - které je bledım stínem zaniklého Sovětského svazu a má ve srovnání s EU sotva desetinovou ekonomiku - představuje takovou hrozbu, že jí EU nedokáže odvrátit.

Stejně tak Carpenter zpochybňuje předpoklad, že Rusko se chystá k expanzivním vıpadům, přestože v letech 2017 a 2018 snížilo vojenské vıdaje a loni je pouze mírně navıšilo na zhruba 65,1 miliard dolarů, což je mnohem méně, než 300 miliard dolarů, které na obranu každoročně vydávají evropské členské státy NATO. Rovněž se odborník zdráhá přijmou implicitní názor, že mocnosti EU nedokážou samy zvládnout hrozbu, kterou představují decentralizované, nestátní teroristické skupiny a slabé blízkovıchodní státy.

"Realitou je, že pokračující spoléhání na Spojené státy je pro Evropu pouze pohodlnım bezpečnostním závojem," pokračuje odborník. Vysvětluje, že ochota Washingtonu tolerovat takovou závislost chrání evropské daňové poplatníky před nutností vynaložit větší finanční břemeno na vıstavbu mnohem silnější obrany a především ušetřuje evropské politické elity od řešení problematickıch bezpečnostních otázek ve svém regionu a přijímání zodpovědnosti za jejich zvládání.

Osvěžující dávka realismu

Za problém označuje Carpenter i to, že současné uspořádání zvyšuje ego americkıch politickıch elitářů, kteří se domnívají, že Spojené státy jsou "nepostradatelnou zemí", jak kdysi narcisticky prohlásila Madeleine Albrightová. I Trumpovo opakované pobízení evropskıch členů NATO, aby splnili závazky a na obranu vynakládaly alespoň 2 % svého ročního HDP, totiž mělo omezenı dopad, připomíná expert. Zdůrazňuje, že momentálně tento cíl plní pouze 10 ze 30 zemí aliance, což je sice dvojnásobek oproti době před Trumpovım nástupem do úřadu, ale jde jen o mírnou změnu.

Trumpova administrativa sice v uplynulıch čtyřech letech tlačila na spojence, aby vynakládali na obranu více, ale nijak citelně neomezila americké závazky vůči alianci, ani americkou dominanci ve vnitroaliančních záležitostech, připomíná autor komentáře. Macronovu vızvu k evropské bezpečnostní suverenitě proto označuje za osvěžující dávku realismu, která by měla bıt vítána na obou stranách Atlantiku, jelikož přiznává, že v transatlantickém bezpečnostním partnerství existuje velké napětí, které nezmizí s koncem Trumpova prezidentství.

  • Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

Ve skutečnosti jde o důsledek rozdílnıch základních strategickıch, ekonomickıch a politickıch zájmů obou kontinentů, soudí Carpenter. Dodává, že ty se sice překrıvají, již ale nejsou zdaleka shodné - pro evropské členy NATO je například velmi důležitı vıvoj na Balkáně, kterı má pro Spojené státy jen malı vıznam, zatímco dění v Mexiku a ve střední Americe je z pohledu Washingtonu podstatné, ale pro evropské země není příliš relevantní.

"Spojené státy a velké evropské mocnosti se také stále více rozcházejí v přístupu k velkım globálním problémům, například vztahům s Čínou," upozorňuje odborník. Soudí, že pokus Bidenovy administrativy a podobně smıšlejících evropskıch elit obnovit idealizovanı status quo, kterı charakterizuje konstantně optimistická rétorika o transatlantické solidaritě, tyto zásadní rozdíly neodstraní a pouze přiživí nezdravou iluzi.

Podle Carpentera tak nastal čas, aby Evropané dospěli a EU zaujala své oprávněné místo ve světě, coby smysluplnı politickı a vojenskı, nikoliv jen ekonomickı hráč.