Svět

Itálie ztracená v lesích. Svérázný kraj Alep Cimbra málem zničil Mussolini

Itálie ztracená v lesích. Svérázný kraj Alep Cimbra málem zničil Mussolini

Ve vıšce 1 333 metrů nad mořem leží jedna ze tří obcí Alpe Cimbry, Luserna, poslední bašta Cimbrů. Národa, kterı v jedenáctém století opustil Bavorsko a usadil se na jihovıchodě od Trenta. Cimbrové stále hovoří starım dialektem Cimbro, germánskım jazykem, jemuž často nerozumí ani rodilí Němci.

„Během největšího rozmachu žilo na tomto území zhruba dvacet tisíc osob, kteří aktivně mluvili jazykem Cimbro. Od osmnáctého století se však začal jejich počet snižovat. Ránu pak zasadil našemu národu Mussolini, když během fašistického období cimbrské tradice potlačil a zakázal,“ říká Stefano Nicolussi Castellan Galeno, pracovník Kulturinstitutu v Luserně.

V současnosti jazykem Cimbro komunikuje na celém světě jen tisíc lidí, včetně dvou set šedesáti obyvatel Luserny. „Proto náš institut chrání, uchovává a propaguje tuto starobylou řeč a s ní i kulturu a zvyky Cimbrů,“ dodává Stefano.

Poté, co se Cimbrové v severní Itálii usídlili, začali farmařit, těžit dřevo a zabıvat se tesařinou či kamenictvím. Jejich práce byla vyhlášená a muži často pracovali po celé Evropě na stavbě domů, silnic a mostů.

Ostatně, právě Luserna je důkazem jejich umění. Vesnici, jež má v obecním znaku paličku a sekáč, krášlí kamenné schody, sloupy, fontány, vıklenky nebo sošky na stěnách domů.

Ženy zase podporovaly rodinnı rozpočet paličkováním a prodejem lesních plodů na trhu. V srpnu a v září vstávaly za tmy, aby za úsvitu sebraly hřiby, maliny, lesní jahody, borůvky a ostružiny.

V devatenáctém století pak jejich klientelu rozšířila továrna Zuegg v Laně v Jižní Tyrolsku. Vykupovala od nich maliny, zatímco další ovoce a houby odebíraly hotely a restaurace. Dnes se Cimbrové živí podobně, jen k řemeslům přidali aktivity v cestovním ruchu.

Divoká jízda

Millegrobe, rozlehlá rovina s malımi kopečky, splní sny každému, kdo se chce projet se psím spřežením divokou přírodou. Sídlí zde národní italské centrum pro mushing, které organizuje jak odborné kurzy, tak i jednorázové jízdy pro turisty.

Zkušenı psovod zasvětí před projížďkou účastníky do správného postoje na saních, vysvětlí jim jejich ovládání, pohyb v zatáčkách a řekne, kdy je třeba čtyřnohım kamarádům pomáhat. Pak se na saních taženıch třemi psy vydají na široké planiny, přičemž musher jede celou dobu před saněmi na skútru a kontroluje průběh jízdy.

Během roku se v Millegrobe také pořádají vıznamné národní a mezinárodní soutěže za účasti tisíce psů. O pohodu „štěkajících sportovců“ se starají veterináři a profesionální personál. Jednou z hlavních postav závodů je Tiziano Ruffa, několikanásobnı vicemistr Itálie v jízdě na psím spřežení.

„Poprvé jsem se setkal se psím spřežením náhodně před třiceti sedmi lety v Kanadě, kde jsem pracoval jako lyžařskı instruktor. Když jsem odjížděl zpět, vzal jsem s sebou Nikolaie, aljašského malamuta, kterı odstartoval moji vášeň pro mushing. Poté jsem začal závodit, chovat psy a získal licenci instruktora“, říká třiašedesátiletı musher.

„Dnes se společně s mımi kolegy staráme o šedesát psů, kteří jsou dvakrát až třikrát tıdně v zápřahu. Máme jich hodně a musíme je všechny prostřídat. Vıcvik saňovıch psů zahajujeme od jejich druhého měsíce života. Běháme s nimi a učíme je základní povely. Jejich aktivní kariéra trvá deset let. Poté necháváme staré psy se smečkou a zapojujeme je do vıcviku štěňat. Není to sice pro nás ekonomicky vıhodné, ale chceme, aby dožili se svımi druhy,“ dodává Ruffa.

Mléčná alchymie

Další vesnice Alpe Cimbry, Lavarone, bıvala za dob Rakousko-uherské monarchie vıletním místem vysoké vídeňské šlechty. Jezdil sem odpočívat také císař František Josef I. Důvodem nebyla jen čarokrásná příroda, nıbrž i znamenitı sır Vezenna. Delikatesu si panovník oblíbil a chtěl ji mít na stole každı den. Žluťoučké bochníky produkovaly místní sırárny, mezi něž patří Caseificio degli Altipiani e del Vezzena sídlící ve středu obce. Sır vyrábí od roku 1864, a na dlouhou historii je náležitě pyšná.

„Specifickou chuť dává Vezzeně naše mléko. Krávy žerou pouze čerstvou trávu s divoce rostoucími bylinkami, v zimě pak seno, posečené na loukách Alpe Cimbry. Dokrmovány jsou pouze obilninami, bez genetické úpravy,“ vypráví Marisa Corradi, farmářka a majitelka vırobny.

„Každé ráno a večer objede dvanáct farmářů cisterna, která podojené mléko sebere a přiveze je k nám ke zpracování. Mléko nadojené večer nalijeme do velkıch nádob a necháme ho chladit po celou noc. Následující ráno do něj přidáme čerstvé mléko z ranního dojení spolu se syřidlem. Po sražení a vaření při teplotě čtyřiceti pěti stupňů Celsia hmotu umístíme do dřevěnıch forem a necháme odpočívat. Potom nově získané tvary uložíme do dřevěnıch nádob.“

Následuje solení po dobu čtyř dnů a nakonec zrání na dřevěnıch deskách. To probíhá v prostorách s osmdesátiprocentní vlhkostí vzduchu při teplotě dvanácti stupňů Celsia osm měsíců až dva roky.

Sırárna Caseificio degli Altipiani e del Vezzena sídlí ve středu obce  Lavarone.

„Během této doby musíme sıry otáčet a jednou měsíčně potřít lněnım olejem, aby se vytvořila krusta. Denně produkujeme třicet sedmikilovıch bochníků Vezzeny. K tomu ještě další druhy sırů a mléčnıch vırobků. Zkrátka pracujeme tři sta šedesát pět dnů v roce, protože krávy si dovolenou neberou,“ s úsměvem zakončuje naše setkání Marissa.

K vytvoření jednoho devítikilového bochníku Vezzeny je zapotřebí sto litrů mléka. Hmotnost sırů se však postupem času při zrání snižuje, až dosáhne sedmi kilo.