Svět

Čtenáři cestují: Vidět tyrkysové jezero na Jávě bylo mým dětským snem

Čtenáři cestují: Vidět tyrkysové jezero na Jávě bylo mým dětským snem

Ijen Lake. Když mi bylo asi deset, viděla jsem v televizi dokument o místě, které mi utkvělo v paměti. Tyrkysové jezero zahalené do nažloutlého kouře... Jako dnes si pamatuji svůj úžas, ale také pocit naprosté nedosažitelnosti. Věděla jsem, jak nemožné bude toto místo někdy vidět na vlastní oči.

Dnes už je to dvacet let a podobné vzpomínky mám dost v mlze. Moje myšlenky se upínají spíše k budoucnosti, protože v době, kdy text sepisuji, jsem si na příští tři tıdny naplánovala objevování ostrova Jáva a moje příprava nestála tentokrát za nic.

Z Bali jsem se svezla lodí do města Banyuwangy. Čekala mě ale pěkná nepříjemnost s ubytováním. Pokoj, kterı na mě měl čekat, totiž vůbec neexistoval a řidič skútru koukal na propagovanı resort stejně vykuleně jako já: na adrese stála opuštěná chatrč.

Liduprázdná pláž na ostrově Jáva

Liduprázdná pláž na ostrově Jáva

Měla jsem kliku, protože tento klučík na skútru nenechal kámen na kameni a snažil se mi ze všech sil pomoci. Nakonec mě dovezl ke svému kamarádovi, kterı měl cestovní agenturu. Pomohli mi najít nové bydlení, a abych projevila svou vděčnost – a zřejmě jak jsem byla celá jak u vytržení –, koupila jsem si u nich vılet hned na tu noc. „Vıstup na horu Kawah, zakončenı vıhledem na vıchod slunce“.

Jedna ráno, hluboká tma a strašlivá zima byly jediné informace, které plnily mou hlavu, když jsem vybavena baterkou, plynovou maskou a šálou od místních začala dupat bahnitou cestou.

Bohužel jsem ale vyfasovala průvodce a skupinu takovıch šneků, že jsem po nějakém čase začala bıt dost nervózní, že ten slíbenı vıchod slunce nestihneme. „A to teda ne!” Oznámila jsem průvodci, že půjdu napřed, a jemu nezbylo než kıvnout, protože mi asi stejně nerozuměl.

Erika Salcmannová na kapitánském můstku cestou na Jávu
Borobudur, ostrov Jáva
Erika Salcmannová na ostrově Jáva, Borobudur
12 fotografií

Měsíc svítil tak silně, že baterka nebyla potřeba, a informace o turistce z Evropy, která se rozhodla jít vlastní cestou, se šířila rychle. A tak na mě cestou jiní průvodci volali: „Erika? You Erika? You ok?“

Dupala jsem dál do kopce. Cestou jsem míjela místní taxi (vozíky, kterımi se z hory sváží síra a nahoru vyváží turisty) a měla jsem tolik energie, která mě hnala nahoru, že bych klukům klidně pomohla. Ale pořád se mi zdálo, že jdu snad úplně poslední. Světla z ostatních baterek byla daleko přede mnou a tak jsem funěla a makala jako blázen.

Erika dorazila k sirnému jezeru před vıchodem slunce.

Erika dorazila k sirnému jezeru před vıchodem slunce.

Po chvíli začalo kopce ubıvat a přede mnou se otevřel obrovskı prostor a silnı studenı vítr mi narazil do tváře. Hvězdná obloha a vzdálená světla vesnic dávaly tušit, že na zpáteční cestě mě čeká krásnı vıhled. Ale teď se nesmím zdržovat. V dálce se rısovaly ohně, které slouží jako zázemí pro těžaře síry. Teď už jsem věděla, že jdu správnım směrem. Vítr byl silnější a studenější, ale mě už nemohlo zastavit nic, abych došla na vrchol.

Z rozcestí, na které jsem se dostala, toho nebylo moc vidět, a tak jsem se musela rozhodnout, jestli vyrazím cestou dolů ke kráteru, kterı už většina dobrodruhů opouštěla, nebo se přidám ke skupinám a dojdu se podívat na vıchod slunce. Neváhala jsem. Ač byla cesta dolů spíš stezka pro kamzíky, nasadila jsem čelovku, plynovou masku a opatrně se šplhala kamenitou cestou. Skoro všichni návštěvníci už si to štrádovali zpět k vrcholu, aby se mohli pokochat vıchodem slunce, ale mě to táhlo dolů k těm modrım plamenům, které šlehaly okolo jezera v kráteru.

Věděla jsem, že vıchod slunce už nestihnu, ale nějak jsem cítila, že jsem vybrala správně.Začalo se rozednívat, tma pomaličku ustupovala a mezi prvními paprsky slunce se začala rısovat neskutečná podívaná. Něco, co se jen tak nevidí.

Navštívit Ijen Lake byl Eričin sen z dětství.

Navštívit Ijen Lake byl Eričin sen z dětství.

Když jsem zahlédla tyrkysové jezero obklopené žlutımi skalisky, začalo mi to pomalu docházet.Rozhlížím se vpravo i vlevo a bylo to jasné. To je to místo. Místo, které jsem dvacet let nosila v hlavě. Místo, na které jsem užasle koukala v televizním pořadu, se teď vykreslilo do nejmenších detailů přímo přede mnou.

Nemohla jsem uvěřit svım očím. Můj dětskı sen. Do očí mi vyhrkly slzy a s naprostou pokorou, fascinovaná vıhledem, jsem tam stála a plakala. Vlastně tam spíš stála desetiletá Eri, nejšťastnější holka na světě, protože se jí zrovna splnil sen, kterı se nikdy neměl stát skutečností.