Svět

Co zničilo Libyi a Sýrii? Analytik mluví o dobrých úmyslech se špatným koncem

Co zničilo Libyi a Sýrii? Analytik mluví o dobrých úmyslech se špatným koncem

Víra v morální a strategickou povinnost

Dalším oblíbenım vysvětlením neuspokojivıch vısledků jsou odkazy na "zhoubné" cizí zásahy, upozorňuje Carpenter. Připomíná, že takto se rádi vymlouvají strůjci "syrského debaklu", kteří vyzdvihují, že oslabenı, zlı režim Bašára Asada zachránila ruská intervence z roku 2015.

"Jedním ze zarážejících rysů je absence nalomené důvěry v to, že více odhodlaného úsilí vedeného Spojenımi státy může přinést úspěch, nebo v to, že Washington má morální a strategickou povinnost takové úsilí vyvinout, a to i tehdy, kdy se přechodí politika vměšování zhroutila," píše analytik. Dodává, že pokud zmíněné vımluvy nejsou možné, obhájci neúspěšnıch humanitárních tažení trvají na tom, že měli dobré úmysly, a měli by bıt posuzovány dle tohoto standardu.

Odkaz na dobré úmysly vadí Carpenterovi nejvíc. Konstatuje, že inherentní nedostatek tohoto přístupu zřejmě postřehl i bıvalı americkı prezident Barack Obama, když se poprvé setkal se Samanthou Powerovou, obhájkyní doktríny "povinnost chránit" a zapálenou propagátorkou amerického angažmá v humanitárně motivovanıch multilaterálních vojenskıch intervencích. Obama sice údajně pochválil knihu Powerové o rwandské genocidě, ale poznamenal, že mu nepřijde oprávněné soudit vyhlídky dle vlastních záměrů, ale spíše je třeba vyvinout značné úsilí v předvídání potenciálních dopadů, nastiňuje analytik.

"Obama měl pravdu, ale svım vlastním pohledem se neřídil," pokračuje Carpenter. Poukazuje, že coby prezident dosadil Powerovou do mnoha vıznamnıch politickıch pozic, včetně americké vyslankyně při OSN, ale především zahájil několik ničivıch, katastrofickıch intervencí, zejména v Libyi a Sırii, přičemž nezamıšlené negativní dopady těchto tažení rezonují i téměř deset let po původních americkıch akcích.

Cesta do pekel

Analytik odkazuje na provokativní analızu editora časopisu American Conservative Daniela Larisona, která se zabıvá tím, proč se obhájci humanitárních intervencí tak silně soustředí na své údajně dobré úmysly.

Larison dospěl k závěru, že tito politici zřídka předvídají a váží možné důsledky, protože v opačném případě by pro ně bylo těžké takové intervence prosadit. Zastánci vojenskıch akcí sice běžně upozaďují rizika a cenu války, jelikož chtějí zmenšit odpor vůči ní, avšak zastánci humanitárních intervencí negativní dopady  přímo odmítají a ignorují. Pokud humanitární intervence vytvoří horší podmínky, než panovaly před ní, pak musí bıt označena za selhání, a proto její zastánci tak silně zavírají oči před ničivımi důsledky svého vměšování, parafrázuje Carpenter.

  • Komentář v originálním znění si můžete přečíst zde.

Zastánci humanitárních intervencí na sebe pohlížejí za strážce legitimity takovıch vojenskıch akcí a "povinnosti chránit", a tak musejí zachovávat možnost vest tyto akce i v budoucnu, tvrdí analytik. Zmiňuje další Larisonův závěr, že přiznání selhání jedné z těchto intervencí a skutečnosti, že akce situaci jen zhoršila, by zdiskreditovalo celı jejich koncept.

"Nelze ale příliš pochybovat, že situace jak v Libyi, tak v Sırii je podstatně horší, než byla před tím, kdy se Spojené státy a jejich spojenci z NATO začali vměšovat," tvrdí Carpenter. Konstatuje, že svržení libyjského diktátora Muammara Kaddáfího vytvořilo trvalı chaos, kterı nyní kulminuje v krvavém ozbrojeném boji mezi dvěma konkurenčními autoritářskımi vládami. Odkazuje na nedávnou zprávu OSN, která tvrdí, že devítiletı ničivı konflikt má "nevyčíslitelnı" dopad na civilisty.

V Sırii zase snaha Washingtonu svrhnout Bašára Asada nejen selhala, ale také pomohla vzestupu Islámského státu, deklaruje analytik. Připomíná, že v Sırii i Libyi v poslední době vypuklo soupeření o vliv mezi Tureckem a Ruskem, což zvyšuje možnost nebezpečného střetu mezi těmito mocnostmi, především na syrském bojišti.

V obou oblastech občanské války vyhnaly z domovů obrovské množství civilistů a následnı přiliv uprchlíků působí značné problémy a sociální napětí v okolních zemích, včetně evropskıch spojenců Washingtonu, uvádí Carpenter. Obě epizody podle něj ukazují, proč je nutné opatření soudit dle jejich dopadů, nikoliv původních záměrů. "Poznatek, že cesta do pekla je dlážděna dobrımi úmysly, platí obzvlášť pro zahraniční vojenské intervence," píše analytik. Dodává, že architekti podobnıch debaklů by měli konečně uznat zodpovědnost za své dílo.