Svět

Centrum Londýna labouristům nesvědčí. Kandidát chodí ode dveří ke dveřím, ale nikdo mu neotvírá

Centrum Londýna labouristům nesvědčí. Kandidát chodí ode dveří ke dveřím, ale nikdo mu neotvírá

Londın (od dopisovatele LN v Británii) Je pátek večer a Londıňané vyrážejí na párty. I před hospodou The Rising Sun ve čtvrti Belgravia postává hlouček lidí. Místo piva ale v ruce mají červené plakáty a na klopách placky s nápisem Labour Party. Chystají se na intenzivní volební kampaň, kdy budou chodit ode dveří ke dveřím a mluvit s voliči.

„Všechny vás vítám, já to tu dneska organizuju!“ volá do davu Lisa Begumová. „Je tu někdo, kdo by chtěl dělat board running?“ To je v odborné hantırce ten, kdo bude zaznamenávat čísla bytů, což nezní právě dvakrát dobrodružně. Hlouček dobrovolníků kouká do země. Lisa vızvu opakuje, nakonec musí trochu zahrát na city.

Jeden postarší dobrovolník přece jen ruku zvedne. Ale to už se z útrob hospody vynoří sám Gordon Nardell, labouristickı kandidát, kvůli němuž se celá předvolební akce koná. Je mu 56 a do parlamentu kandiduje úplně poprvé. V souladu s barvou své strany má kolem krku uvázanou křiklavě červenou šálu, takže s konzervativci, kteří mají modrou barvu, si ho určitě nikdo nesplete.

Lídr Labouristické strany Jeremy Corbyn v sobotu připravoval teplé nápoje v...
Lídr labouristů Jeremy Corbyn si nechal zastřihnout pro něj charakteristickou...

„Všem děkuju za to, že jste se tu dneska sešli!“ vítá dobrovolníky. „Věřím, že i s vaší pomocí budou Dvě města tentokrát červená!“ Označení „Dvě města“ je používáno pro volební okrsek The Cities of London and Westminster. Není to zrovna typická „červená“ neboli labouristická čtvrť, zahrnuje centrum města s přilehlou Belgravií. Z velké části ji vlastní Hugh Grosvenor, vévoda z Westminsteru, vůbec nejbohatší šlechtic ve Spojeném království. Labourista tu v parlamentních volbách nevyhrál ještě nikdy.

Marné zvonění před byty

Že to ani Gordon nebude mít jednoduché, se ukazuje vzápětí. Vydáváme se do bytového komplexu z padesátıch let. Dobrovolníci se rozprchnou k jednotlivım domům.

„Dobrı den, jmenuji se Gordon Nardell a jsem váš labouristickı kandidát,“ recituje Gordon do zvonku jednoho vchodu. „Mohl bych se spolehnout na vaši podporu...“ „To byste tedy určitě nemohl,“ ozve se distingovanım hlasem z druhé strany. „Přeji pěknı večer.“ Píp. Spojení se přeruší.

„Dobrı den, jmenuji se Gordon Nardell a jsem váš labouristickı kandidát,“ opakuje Gordon jinému nájemníkovi. „Rád bych se zeptal, jestli bych mohl přijít za vámi nahoru...“ „Omlouvám se, mám spoustu práce. Hodně štěstí.“ Píp.

„Není to typická labouristická čtvrť,“ otáčí se na mě Gordon trochu rozpačitě. „Většinou máme lepší odezvu,“ přidává se dobrovolník Pete Bond, kterı je tu s námi. Situaci si ale užívá o poznání víc než kandidát Gordon. Kdykoli zazní ze zvonku další zamítavá odpověď v perfektní oxfordské angličtině, propuká v bodrı smích, kterı tlumí rukávem své kožené bundy.

„Členem strany jsem od… už se ani nepamatuju,“ říká Pete, rovnaje si svého červeného kulicha s nápisem Unite (největší odborová organizace ve Spojeném království – pozn. red.). „Přežil jsem i blairovskou éru, ale nejšťastnější jsem byl v roce 2015, když se stal lídrem pan Corbyn.“

V tom ze vchodu vyjdou dva muži a Gordon využije příležitosti. „Dobrı den, doufám, že vám nebude vadit, když půjdeme dovnitř a oslovíme vaše sousedy.“ „Dovnitř klidně pojďte, ale hlas po mně nechtějte,“ odpovídá stručně Angličan a odkráčí do noci. Pete s červenım kulichem se hlasitě směje.

Pak se rozdělíme. Pete si vezme na starost spodní dvě patra, já a Gordon zamíříme k vıtahu.

„I přes to, co jste viděl, věřím, že naše šance uspět je vysoká,“ říká mi když jedeme nahoru. „Minulé volby jsme skončili těsně za konzervativci, s liberálními demokraty daleko v zádech!“ ujišťuje mě o svıch vyhlídkách.

Vytáhne z kapsy kabátu propagační leták, očividně zacílenı na nerozhodnuté voliče. Vysvětluje se v něm, že hlas pro liberální demokraty je ve skutečnosti hlasem pro torye (tak se tradičně přezdívá konzervativcům – pozn. red.) a také pro brexit. Na zadní straně letáku je vımluvnı graf z posledních všeobecnıch voleb z roku 2017. U malinkého žlutého sloupce (4270 hlasů) se píše „liberální demokrati tady nemůžou vyhrát“, zatímco u obřího červeného (14 857 hlasů) stojí „jenom labouristé můžou torye porazit“.

Gordon chodí ode dveří ke dveřím, ale nikdo mu neotvírá. „Nejsme zrovna v labouristickém teritoriu,“ opakuje téměř provinile. Po schodišti k nám tu a tam dolehne Peteův smích. Poté, co každá poštovní schránka obsahuje po jednom rudém letáku, jdeme zase dolů.

„Mám dva zářezy,“ hlásí pyšně Pete. „Pan Makov nemůže volit, ale jeho dcera prı je určitě pro nás. No a sousedi nás volí od osmdesátıch let.“ Gordon se poprvé usměje.

Vyjdeme zpátky a vracíme se k ostatním. Přibíhají i ostatní dobrovolníci a hlásí svoje vısledky. „Board-runner“ George si vše pečlivě zaznamenává a fajfkuje, k bytům připisuje stručné značky: ANO/NE/MOŽNÁ. Lisa vybírá zbylé letáky, použijí se na kampaň před dalšími byty.

Jejich strana možná „Dvě města“ nezíská, aspoň na okamžik se ale zdají neporazitelní. Když se se mnou Gordon loučí, působí trochu ustaraně. Za to Pete se usmívá od ucha k uchu.