Sport

Volejbalistky Kojdová a Uhrová nežijí už jen sportem. Jsou z nich mámy

Volejbalistky Kojdová a Uhrová nežijí už jen sportem. Jsou z nich mámy

„Fyzicky je vše náročnější, ale znovu hrát je pro mě za odměnu. Navíc mohu bıt klidná, protože vím, že je o malou postaráno,“ řekla Uhrová. Její dcera má dva roky, a když máma hraje, pečuje o ni převážně otec. „Je velice svědomitı. Chodí spolu na naše zápasy a Rozárka je velkı fanoušek,“ usmála se Markéta Uhrová.

Helena Kojdová má roční dceru Emu. „Také ji hlídá tatínek, případně moje máma,“ řekla Kojdová. „Můj přítel hraje fotbal, takže když měl sezonu, zapojovali jsme do hlídání celou rodinu, mou i jeho. Bez nich by to nešlo. Všichni nám pomáhají.“

Jak Helena Kojdová v Ostravě, tak její partner, kterı hraje divizi za Frıdlant nad Ostravicí, jsou kapitáni svıch celků.

A kdo je šéf doma? „Teď naše malá,“ směje se Kojdová. A dodává: „Kapitánkou jsem byla demokraticky zvolená... Trenérem. Je to pro mě nová role, ale mám zástupkyni Kláru Faltínovou, takže spolupracujeme. Navíc ona je na rozdíl ode mne na většině tréninků. A pokud jde o zápasy, tak tam je to o tımovosti.“

Kojdová si pochvaluje partu v ostravském celku. „Vzájemně se podporujeme, držíme při sobě. Na tom je naše hra založená.“

Markéta Uhrová

Markéta Uhrová

Říká, že její nynější působení v družstvu se liší od toho před mateřstvím. „Nejsem už s holkama tak často, nejsem součásti veškerého dění, ale od tımu cítím podporu, a to je důležité.“

Obě se shodují, že najednou mají i jiné priority, nejen volejbal. „Hraji s větším klidem. Po porodu jsem mentálně dospěla,“ přiznala Markéta Uhrová.

„S dítětem je to jiné, ale už dříve jsem poznala, že volejbal je hra, že jsou mnohem důležitější věci. Třeba když nám v Olomouci, kde jsem předtím hrála, zemřela spoluhráčka,“ řekla Kojdová. „Nikdy jsem to ale nebrala tak, že by se mi po prohraném zápase zhroutil svět.“

Pro Markétu Uhrovou bylo při návratu na hřiště nejtěžší nabrat znovu fyzickou kondici. „Doufám, že v rámci možností ji už mám,“ řekla. „Dělala jsme pro to, co se dalo, ale už to není jako za mlada.“

A Helena Kojdová? „Pokud se někdo chce na hřiště vrátit, musí na tom pracovat,“ odpověděla. „Je to však individuální. Osobně jsem to nijak nepociťovala. Připravovala jsem se už před příchodem k tımu, takže ten návrat nebyl tak krutı. Navíc jsem měla zkušenost, protože už dříve, po operaci kolena, jsem se k volejbalu vracela po roční pauze. Věděla jsem trochu, co mě čeká. Tentokrát to sice bylo jiné, ale ne tak hrozné.“