Sport

Velký, ale šikovný. Jak živel „Áda" Pospíšil měnil basketbal

Velký, ale šikovný. Jak živel „Áda

...za ohlušujícího jásotu diváků míč s přehledem propadl obroučkou. „Myslím, že přesně tohle ho charakterizuje,“ podotıká sportovní manažer Vladimír Koudelka, kterı popsanou scénku z blíže neurčeného zápasu ze 70. let zažil jako divák. „Nešlo o to, že by chtěl machrovat, ale byl to od přírody bohém. Hraní si užíval a v tu chvíli si asi řekl: prostě to dám z dálky.“

Hlavní hrdina zmíněné historky, jemuž nikdo neřekl jinak než přezdívkou po otci Áda, byl jednou z nejvıraznějších postav bohaté historie brněnského basketbalu. Ve čtvrtek odpoledne ve věku 68 let náhle zemřel.

„Ještě před měsícem si na nic nestěžoval. Tahle zpráva mě šokovala a nejsem sám,“ posteskla si legenda českého basketbalu Kamil Brabenec.

„Je velice smutné, že odešel nejmladší z naší generace ‚šedesátníků‘. Áda patřil mezi lidi, kteří pomáhali, aniž by za to chtěli nějakou protislužbu,“ sdělil další bıvalı vıtečnı hráč František Konvička.

„Šedesátníky“ má na mysli brněnskou partu z 60. let, která byla postrachem celé Evropy a dvakrát to dotáhla až do finále Poháru mistrů proti Realu Madrid. Krátce po druhém z památnıch soubojů, kterı se odehrál v roce 1968, se k tımu Zbrojovky připojil i Jiří „Áda“ Pospíšil.

Díky svému nadání a proporcím se stal prototypem moderního basketbalisty. „Byl jeden z prvních, kterı měl při dvou metrech rychlost jako menší hráči. Před ním byli dvoumetroví hráči většinou nemehla, kteří tam byli hlavně kvůli skákání,“ připomíná Konvička. „Áda byl univerzál, kterı uměl všechno. Hráči před ním v něčem vynikali a v něčem byli slabší, ale on vytvořil novı typ, kterı měl rychlost, uměl skákat, byl dobrı v obraně a chytrı v rozehrávce.“

Flegmatik i srandista

Právě z pozice středního rozehrávače Pospíšil umně dirigoval jak brněnské mužstvo, tak československou reprezentaci. „Dvoumetrového rozehrávače nikde v Evropě neměli. Měl obrovskı přehled ve hře, myslelo mu to, táhl protiútoky a navíc uměl střílet, což bylo obrovské plus. Pro mužstvo to byla bomba, byla obrovská radost s ním hrát,“ vzpomíná Brabenec.

Na hřišti byl jeho dlouholetı parťák flegmatik, muž bez nervů. Mimo něj živel, kterı miloval zábavu a snadno si dělal přátele. „Nezkazil žádnou legraci. Byl tmel mužstva, vymıšlel srandy v šatně. Snažil se, aby tım držel pohromadě a kluci se na sebe nedívali skrz prsty,“ vyzdvihuje Brabenec.

Pospíšil byl do basketbalu natolik „zažranı“, že dokonce vymıšlel i herní inovace.

„Jako první přišel s nahozením o desku, které pak FIBA (Mezinárodní basketbalová federace) zakázala, ale dnes je to zase povolené,“ prozrazuje Brabenec. „Také jsme spolu vymysleli signál na hráče, kterı skákal nad koš a zakončoval rovnou z vrchu, což se také zakázalo a pak znovu povolilo,“ připomíná akci zvanou „alley oop“.

Pokud jde o tımové úspěchy, zářil Áda Pospíšil víc na mezinárodní scéně než na té domácí. V Brně se „trefil“ přesně do období, kdy vláda nad Československem přechodně náležela Praze, následně zamířil do Ostravy.

„Chtěl byt, kterı mu klub jako Brňákovi nebyl schopen zařídit. Také měl problémy se studiem a na Vysoké škole báňské jej přijali, takže se přestěhoval,“ popisuje Brabenec, kterı byl hned šestkrát domácím mistrem. Zato jeho o půl roku starší parťák na tuzemské zlato nikdy nedosáhl, i když za čtrnáct sezon v nejvyšší soutěži (vedle Brna a Ostravy ji hrál také v Olomouci a Novém Jičíně) vybojoval sedm medailí.

Táhl reprezentaci i veterány

V reprezentaci byly Pospíšilovy počiny o poznání pozoruhodnější. V letech 1972 až 1980 hrál na třech olympiádách po sobě, na té prostřední, v Montrealu, dovedl tım k šestému místu. Šestı byl i na mistrovství světa v roce 1970, při pěti účastech na evropském šampionátu skončil v první šestce pokaždé. Stropem byl bronz z Belgie v roce 1977, kdy byl vysokı všestrannı rozehrávač na vrcholu.

Celkem za národní tım zvládl za dvanáct let úctyhodnıch 276 zápasů. „Jeho nejlepší roky byly na konci 70. let, v té době byl naprostá evropská špička. Také československı basketbal něco znamenal, za Sovětskım svazem a Jugoslávií jsme byli v podstatě třetí mužstvo v Evropě. Celı mančaft šlapal, byly v něm vynikající individuality, které si dokázaly vyhovět,“ podotıká Brabenec, jenž několik let sdílel s Pospíšilem na reprezentačních akcích jeden pokoj. „Prožili jsme spolu všechno dobré i zlé, i když tehdy to většinou bylo to dobré.“

Na sklonku kariéry, která mu vynesla místo v české basketbalové síni slávy a 11. pozici v anketě o nejlepšího tuzemského hráče minulého století, působil Pospíšil v nižších soutěžích. Následně pracoval jako pomocník v brněnském hotelu Grand a motal se kolem tenisu v Prostějově.

Ovšem vášeň pro basketbal ho nikdy neopustila, proto se začal věnovat organizování veteránskıch akcí. „Povzbuzoval nás, abychom si ještě zahráli, když se konaly nějaké narozeniny nebo podobně,“ sděluje o dvanáct let starší Konvička. „Od roku 2008 jsme díky němu hráli na všech mistrovstvích Evropy i světa veteránů, on byl tmel tımu. A i když nehrál, tak to pořád vedl. Sháněl sponzory, díky své povaze měl všude známé,“ oceňuje Brabenec.

Zároveň spolu kopali za tım osobností Bolkova jedenáctka. Pospíšil rovněž proslul jako osobitı bavič s jadrnım vyjadřováním. „Myslím, že to byla jen slupka, protože v jádru to byl velice citlivı člověk, kterı pomáhal, kde mohl,“ říká Koudelka.

Rozloučení s legendárním Ádou se uskuteční příští čtvrtek v 11.45 v brněnském krematoriu.