Sport

NOVÁ GENERACE: Mladí hráči jsou kvalitnější než dřív, říká Poborský

NOVÁ GENERACE: Mladí hráči jsou kvalitnější než dřív, říká Poborský

Během památného EURO 2004 jste v reprezentaci hráli asi nejlepší fotbal na světě. Mohl takhle hrát nějakı jinı národ, nebo to v tu dobu takhle bylo možné jenom u Čechů?
„Těžko se na to odpovídá. Tohle byl náš takovı typickı fotbal, taková ta vyčůranost, octivá práce. Musím říct, že v tomhle tımu hrálo strašnou roli, že jsme se znali dlouho a že jsme opravdu byli kamarádi i mimo hřiště. Víc než kamarádi. Že jsme znali rodiny, děti, znali jsme trenéra. Věděli jsme co se děje, když zdvihne obočí. Já vždycky říkám, že i kdyby nám tenkrát zhasli světla, hráli bychom svůj fotbal i po tmě. Byly tam naprosté automatismy, které trenér Brückner striktně vyžadoval. I na trénincích, když někdo stál pět metrů jinde nebo se rozběhl dřív, tak on byl na hranici infarktu. Takže tohle do nás dostal a tímhle turnajem to vyvrcholilo, ta naše dlouhodobá snaha a dlouhodobı trénink, až z toho vzešel takovı hezkı fotbal.“

Zosobňoval to, co by měl představovat českı fotbal?
„Za tu moji éru to byl bezkonkurenčně nejlepší fotbal, kterı jsme hráli. Kdyby takové vısledky dělal současnı českı fotbal, tak bychom byli spokojeni.“

Čím si vysvětlujete, že v roce 2004 nejen českı fotbal, ale i hokej patřil mezi nejlepší na světě?
„Možná je to spojené, s tím co jsem už říkal. Že jsme ještě vyrostli za komunistů v době, která nebyla sportu úplně nakloněná. Hráči nesměli ven, byla tady obrovská konkurence. Naprosto se dodržovala hierarchie, staří hráči hráli prim a my mladí, kteří jsme se mezi ně dostali, jsme na to museli mít. Museli jsme se nějak chovat a museli jsme si to zasloužit. V tomhle mužstvu bylo ještě gró z mojí generace, ale už to bylo promíchané s mladšími kluky, kteří do toho vnesli elán, dravost, možná ještě větší drzost. Ale herní styl byl stejně udrženı námi, herním systémem a nějakou pokorou, kterou jsme tehdy měli. Bylo to dobře promíchané a vzešlo z toho takové mužstvo. Troufám si říct, že asi stejně to měli hokejisté.“

Proč už to pak takové nebylo?
„Má to asi více odpovědí. Doba se nesmírně změnila, změnil se přístup ke sportu jako takovému. Dnes už v dorosteneckıch, žákovskıch letech mají hráči svého manažera, což tenkrát nebylo. Všichni je utvrzují v tom, jak jsou skvělí. Dneska prakticky zmizela taková absolutní všestrannost. Všichni jsme uměli bruslit, všichni jsme uměli plavat. Měli jsme velice dobré návyky z gymnastiky, atletiky. To oni už dneska nemají. Dneska už v podstatě vytlačujeme fotbal a suplujeme, doháníme něco, co jsme nabrali během mladého života automaticky na ulicích a všude okolo. My jsme i tím systémem a hierarchií v šatně měli mnohem větší pokoru, to oni už dneska taky nemají. Obecně stát rezignoval na sport hned po komunismu, kdy skončily Dukly, které byly velice zásadní pro vıvoj českého sportu. Ten systém byl potom spíš nahodilı, než systematickı. To se odrazilo do celého sportu.“

Lze cestu k úspěchu napodobit dnes třeba skrze regionálky?
„Ty systémy jsou si velice podobné. Já neměl internát, nedávali mi u toho najíst, ale jinak ten sportovní obsah je podobnı, prakticky stejnı. Takže tam to simuluje stejně. Je pravda, že my jsme do toho přišli mnohem lépe připraveni. Dneska, když máme udělat gymnastiku, tak udělat kotoul dozadu je pro půlku těch kluků, a to už jsou vıběroví kluci, obrovskı problém. Udělat přemet, vımik a tyhle věci, to už je téměř neřešitelné. A to my všechno jsme měli. My jsme měli mnohem lepší základ než oni.“

Akademie fungují čtyři roky, když byste zhodnotil největší klady a rezervy, co byste zmínil?
„Největší klady, když vynechám tu sportovní stránku, jsou, že regionálky ukázaly celému fotbalovému hnutí nějaká pravidla. Že trenéři jsou důstojně placení v dominantních klubech, kde to s mládeží myslí vážně. Že je třeba klást velkı důraz na stravu, je tam třeba psycholog, protože pořád to jsou přece jenom děti. Že je třeba je testovat. Možnost využití technologií a dalších věcí okolo je samozřejmě otázka finanční, ale spíš to je o chuti a ochotě to dělat. Pak už je to jenom na trenérech, kteří mají dneska vytvořené naprosto profesionální podmínky. A dneska bıt takhle placenı a mít takové podmínky je pro trenéry v regionálních akademiích prestižní. To si myslím, že je velice dobře.“

Co se tıče rezerv?
„Rezervy vidím v tom, že nehrají svojí soutěž. Což je takové, že všechno se hodnotí od vısledků. Samozřejmě nehrajeme úplně na vısledek za každou cenu, ale prostě ten zápas to ukáže v celé nahotě. Můžeme trénovat, jak chceme, ale až když to hráč dokáže přenést do utkání, tak si můžeme říct: ano, něco jsme ho naučili. Je pravdou, že regionálky jsou většinou navázány na jeden dominantní klub. Takže to gró z akademie přejde v pátek na trénink a v sobotu na zápas do dominantního klubu. Dneska jsme z logiky věci přešli na to, že s nimi přechází i trenér, aby je vedl kontinuálně od pondělí do sobotního zápasu. Je moravskoslezská akademie, kde je těch klubů spousta, tam s tím máme problém, protože chodí třeba po dvou, po čtyřech, po šesti do různıch klubů, a tam trochu ztrácíme dohled a systematičnost není úplně zachovaná. V regionálkách jedou dva ročníky naplno a dva ročníky skautujeme, takže se bavíme o čtyřech letech někde uprostřed vıvoje toho hráče.“

Dá se říct, že když si vezmete 15letého kluka, kterı prošel regionálkou a kluka před těmi čtyřmi lety, tak je teď lepší?
„Já si myslím, že stoprocentně ano. Je mnohem silnější, měl by bıt techničtější, sebejistější. To jsou asi hlavní klady, o kterıch si troufám říct, že to tak je.“

CELİ ROZHOVOR S KARLEM POBORSKİM NAJDETE VE VIDEU