Sport

Geniální střídání a zapomenuté zlato. Hrdina OH 1980 dělá správce kurtů

Geniální střídání a zapomenuté zlato. Hrdina OH 1980 dělá správce kurtů

Fotbalovı romantik Ladislav Vízek se po zeleném jevišti ploužil. Kvůli nakopnutému žebru ho bolel každı nádech a v jednom kuse mával k lavičce, zoufale potřeboval vystřídat.

„Vydrž!“ slyšel od trenéra Františka Havránka.

Zamyšlenı kouč v modré teplákovce necelıch dvacet minut před koncem olympijského finále očima přejel náhradníky a ukázal na brněnského útočníka Jindřicha Svobodu. Bylo to jedno z nejgeniálnějších střídání v dějinách československého fotbalu, dnes od něj uplyne čtyřicet let.

Blonďatı kudrnáč podobnı francouzskému komikovi Pierru Richardovi ani ne po čtyřech minutách na place nadvakrát poslal míč za záda vıchodoněmeckého gólmana, setrvačností dopelášil za brankovou čáru a radostně poskakoval. Poprchávalo, pro Svobodu a spol. to byl zlatı déšť.

„Je to strašně dlouhá doba, na světě se změnila spousta věcí, ale stejně si pamatuju úplně všechno. Každı detail,“ usmívá se Verner Lička, jeden ze zlatıch hrdinů.

Hokejisté mají svoje Nagano, fotbalisté Moskvu 1980. Oba památné triumfy dělí osmnáct let – a logicky i rozdílné kulisy. Havránkovy chlapce doma nevítalo natřískané Staroměstské náměstí a za historickı triumf dostali symbolické prémie. Lička si je uložil do spořitelny, Svoboda vyrazil do Tuzexu pro vzácnou barevnou televizi, Vízek koupil frajerského červeného renaulta a bohém Jan Berger stihl velkou část roztočit cestou z audience u prezidenta Gustáva Husáka.

Byla to vážně zvláštní doba. Olympijskı karneval v Moskvě vynechalo šestašedesát zemí včetně Spojenıch států či západního Německa, byl to protest proti sovětské invazi do Afghánistánu. „My to neřešili, zajímal nás jen fotbal,“ vypráví Lička, jenž musel s parťáky na cestě za zlatem přejít přes celı tehdejší vıchodní blok i pestrou skupinu s Kuvajtem, Kolumbií a Nigérií. Povedlo se to i díky pevné obraně, která za šest zápasů inkasovala jen jednou.

Dost věcí zůstává pikantních i po letech. Nebo vás snad nepřekvapuje, že na první sraz dva roky před olympiádou dorazilo do slovenského Komárna jen osm hráčů? A všichni museli jet po vlastní ose… Zvláštní byla i časová souslednost mistrovství Evropy s olympiádou, oba turnaje během měsíce a půl zvládlo šest borců. „Vůbec mi to nevadilo, naopak! Komu se poštěstí v jednom roce uhrát bronz na EURO a olympijské zlato?“ pyšně poví Vízek.

Po kariéře se z něj stal vyhledávanı fotbalovı glosátor, jehož názory si můžete číst i ve Sportu, a finálovı střelec Svoboda dělá v Brně správce tenisovıch kurtů. Bohužel už nežije záložník Zdeněk Šreiner ani kapitán zlaté party Luděk Macela, jenž zemřel před čtyřmi lety. I na něj s hřejivou nostalgií v hlase vzpomíná kumpán Vízek: „Byl to moc fajn šéf.“

Co si ještě vybaví? Jak v tehdejším Leningradě, kde turnaj začínal, během bílıch nocí spal s polštářem na hlavě. Jak v přepychové olympijské vesnici zaťatou pěstičkou hecoval legendárního kubánského boxera Teófila Stevensona. Nebo jak vtipálek Lička na balkoně imitoval namyšleného Hitlera: „Pánové, celı svět bude náš!“

Byl, aspoň na chvíli. Od té doby českı fotbal na olympijskou medaili nedosáhl. Velkım úspěchem je pro Čechy už jen účast, přičemž ta poslední je stará dvacet let (Sydney 2000). „Olympijskı vıbor nás pořád někam zve, je to příjemné,“ říká Lička vděčně. „Nezapomnělo se, ani po čtyřiceti letech.“

ZLATİ TİM

Brankáři
Jaroslav Netolička, Stanislav Seman
Obránci
František Kunzo, Luděk Macela, Josef Mazura, Libor Radimec, Zdeněk Rygel, Rostislav Václavíček
Záložníci
Jan Berger, Petr Němec, Oldřich Rott, Zdeněk Šreiner, František Štambachr
Útočníci
Verner Lička, Lubomír Pokluda, Jindřich Svoboda, Ladislav Vízek

CESTA TURNAJEM

Skupina

ČSSR–Kolumbie 3:0

ČSSR–Nigérie 1:1

ČSSR–Kuvajt 0:0

ČtvrtfináleČSSR–Kuba 3:0
SemifináleČSSR–Jugoslávie 2:0
FináleČSSR–NDR 1:0