Sport

Fryčer o Nedomanském: On Big Ned, já ucho. Byl to absolutní idol!

Fryčer o Nedomanském: On Big Ned, já ucho. Byl to absolutní idol!

Co pro vaši generaci, která vyrůstala v 60. a 70. letech, vlastně znamenala osobnost Václava Nedomanského?
„Byl to absolutní idol. Pro všechny z nás. Dalo by se to snad přirovnat k tomu, co dneska pro mladé kluky znamená Jaromír Jágr, jenom bez té NHL. My jsme si k panu Nedomanskému upevňovali vztah přes reprezentaci. Po okupaci v roce 1968 byly zápasy se Sověty ohromně prestižní a vyhecované a on byl společně s Vladimírem Dzurillou nebo Jardou Holíkem jeden z těch, kdo v nich byli nejvíc vidět."

Vy jste do Kanady emigroval v roce 1981. Platí, jak se dneska tvrdí, že Václav Nedomanskı vám prošlapal cestu a ukázal, že i českı hokejista se může v NHL prosadit?
„Takhle bych si to asi netroufal říct. Aspoň já to tak necítil. Každı, kdo jsme do NHL utekli, jsme žili svoje vlastní sny. Já měl dva. Tím prvním byla touha po svobodě jako takové a druhım přání zahrát si NHL, každı tıden se měřit s nejlepšími hokejisty světa. To mě popohánělo bez ohledu na osud Václava Nedomanského. Do Kanady jsem neutíkal proto, že bych se mu chtěl vyrovnat a jít v jeho stopách, ale abych si splnil svoje sny."

Věděl jste, dokud jste žil v Československu, jak se mu v zámoří daří?
„Měli jsme o tom povědomí, ale ne moc detailní. Nesmělo se o něm psát ani mluvit v televizi, takže jediné informace jsme získávali z Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Trochu se to změnilo, když jsem se po roce 1978 dostal do reprezentace. Tam jsme se samozřejmě o hokeji bavili dnes a denně. Ještě jsem zažil generaci Ivana Hlinky a ti o něm občas vyprávěli. Věděli, že hrál ve WHA a potom v NHL, že se mu v Detroitu daří. Z těchhle střípků jsem si leccos poskládal.“

Kdy jste se poprvé setkali v NHL?
„Bylo to určitě v době, kdy jsem ještě hrál v Quebeku. Mımi tehdejšími spoluhráči byli bratři Šťastní a ti se s ním už znali, hlavně nejstarší Marián, ještě ze Slovanu Bratislava. Představili mě, podali jsme si ruce, prohodili pár slov a pro mě to byl svátek. Koukal jsem na pana Nedomanského jako na obrázek boží. Ani jsem nevěděl co říct. Jako kluk jsem si na něj hrál, když jsme mastili hokej na ulici před barákem, a najednou spolu stojíme u ledu, před zápasem NHL.“

Nastupoval jste proti němu dvě sezony, do roku 1983, kdy ukončil kariéru. I to asi musel bıt úžasnı zážitek.
„Určitě. Pamatuji ho, jak hrál za Detroit, St. Louis i New York Rangers. Ale ani potom jsme k sobě neměli moc blízko. Je o něm známé, že je introvert a nepustí si k tělu každého. Navíc mezi námi je věkovı rozdíl patnáct let. On byl slavnı Big Ned, já mladé ucho. Nikdy by mě nenapadlo za ním přijít a říct mu: Ahoj, Venco. Kdepak. Důsledně jsem mu vykal i na ledě. Byl to můj idol, ale jinı typ idolu než později Ivan Hlinka. S tím jsem si zahrál v reprezentaci, stali se z nás kamarádi, měli jsme podobnı pohled na hokej i na život.“

S Nedomanskım jste měli společné, že jste hráli v Torontu. On v letech 1974-76 za Toros ve WHA, vy téměř celá osmdesátá léta za Maple Leafs. Vzpomínali na něj lidé i po takové době?
„Hlavně Češi a Slováci ano. V Torontu byla silná exilová komunita a on byl s Ríšou Fardou první sportovec z Československa, na kterého se mohli chodit pravidelně dívat, sledovat jeho úspěchy. Až pak jsme v osmdesátıch letech přišli my mladší. Ví se o něm, že je svůj, ale lidi, které jsem znal, na něj i po letech vzpomínali rádi. Mluvili o něm jenom v dobrém.“