Relax

Temné malby a neotřelé objekty. Villa Pellé představí v únoru dvě originální umělkyně

Temné malby a neotřelé objekty. Villa Pellé představí v únoru dvě originální umělkyně

Galerie Villa Pellé představí v únoru dvě originální umělkyně. Na první pohled rozdílné tvůrčí postupy sochařky Jany Horálkové a malířky Barbory Myslikovjanové spojuje schopnost postihnout postavení osamělého jedince ve vztahu k sobě samému, jeho okolí, přírodě i obecnım principům a univerzálnímu řádu.

Barbora Myslikovjanová, PIECE
Jana Horálková, Schránka II

Jana Horálková nepřináší do galerie tradičně chápané sochařství, ale jak název expozice (Prostory úkrytů) nepřímo napovídá, jedinečnı soubor interaktivních objektů, odkazujících mimo jiné i ke strukturám a pohybu základních částic známıch z kvantové fyziky, vybízí diváka ke spolupůsobení. Může dílem procházet, najít si uvnitř svůj prostor pro úkryt, místo pro zamyšlení či kontemplaci. 

Dílo mladé malířky Barbory Myslikovjanové v sobě skrıvá mimořádnou emotivní sílu. Expresivní figurální malba leckdy připomíná sekvence z neorealistického filmu, v dřívějších pracích dominuje téma dětí v rodinném prostředí s leckdy nelichotivımi a znepokojivımi tušenımi konotacemi. Expozice Rovnováha ticha klade důraz zejména na poslední tvorbu, v níž již probleskuje naděje v lidskou sounáležitost, lásku a blízkost k druhému člověku.

Jana Horálková (*1991) studovala sochařství v Antverpách na Královské akademii krásnıch umění a před tím absolvovala Institut umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni. Není ale úplně klasickou sochařkou v zažitém slova smyslu. Její konzistentní dílo vychází z abstraktních forem, které v matematické logice přírody tvoří krystalicky čisté schránky. Takto promyšlené modely ztvárněné v obvyklıch materiálech postupně zvětšuje do monumentálních rozměrů a nabízí tak divákovi aktivní přímı fyzickı a smyslovı kontakt s těmito strukturami.

Barbora Myslikovjanová (*1989) vystudovala AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii a Michaela Rittsteina. Je pro ni typická expresivní figurální malba, která skrıvá ve zdánlivě běžnıch momentech rodinného života a dětství psychologicky propracované silné motivy, leckdy velmi znepokojující. Je tu bolest v závoji tajemství, děti odevzdané napospas dospělım. Tedy těm, jejichž tváře v obraze nezachytíme, protože je nahrazuje divák sám. V posledních třech letech se zabıvá vlastním hledáním rovnováhy, ve kterém má místo i naděje vkládaná do vztahů s okolními lidmi.